Kanada

Tak jsem si k tomu konečně sedla. Pár vět o tom, že Kanada je úplně jinde. Možná i o tom, že rok stačil. A nebo o tom, že není všem dnům konec…

Návrat z ráje je vždycky těžší, než si člověk umí představit. Ale na druhou stranu se pokaždé těší domů, do vlasti. Táhne ho to za svým známým prostředím, za spřízněnými dušemi, laskavými úsměvy a v našem případě taky za výrazy plné zoufalosti a neradosti. I na ně jsem se chvílemi těšila, zvlášť, když jsem denně slýchávala, jak je všechno úžasný a dokonalý. Nic nemá chybu, vše se dá vyřešit, každý na to má. Blabla. Omlouvám se, ale po pár měsících žití jako v pohádce pomalu zjistíte, že lidé tu žijí s růžovými brýlemi posazenými na nose každý den. Jsou to jiné “nátury”, dá se na to zvyknout, to jo, ale i díky mé kavárenské práci jsem se seznámila s lidmi z všemožných koutů světa, poslouchala jejich rozhovory a názory. S téměř jistotou jsem vždy poznala Evropana a lidi ze Severní Ameriky. Došla jsem i do fáze, že jsem se ptala sama sebe, proč mi to začíná vadit. Odpovědět jsem si ale nedokázala. Možná jsem i ve skrytu duše malinko záviděla těm pozitivním postavičkám, které to dotáhnou hodně daleko. A přitom, co mají navíc? Moje povaha mi ale dovolila si z nich dělat legraci a brát vše s úsměvem. “Líbí se vám tahle houska? Jo, já vím, je nádherná. A co potom ten tvar. Amazing!” Abych ale byla spravedlivá, hodně i jejich ochota za každého počasí pomohla. Když je člověk úplně sám, daleko, musí se hodně otáčet a kmitat, aby si ten rok užil a nelitoval, že seděl na zadku. Sice za velkou louží, ale stejně. Byl by to pěkně drahej prosezenej zadek. A mně se zadařilo. Díky všem možným okolnostem, které do sebe zapadly jako puzzliky.

Jak jsem si doma říkala, dost často, že něco nejde, něco je problém a na spoustu věcí jsem si nevěřila, tak v cizím prostředí to najednou šlo. Dostala jsem se do báječnýho kolektivu bláznivých Čechů i cizinců, kteří se rozhodli, stejně jako já, že sedět doma a budovat si kariéru, zatím ještě není pro ně. A třeba ani nikdy nebude. Tohle na tom mám úplně nejradši. Ne všichni musíme být stejní, ba naopak, někdy je lepší být svůj, být originální.

Díky mojí úchylce stále něco dělat, jsem byla v jednom kole. Lítala jsem v práci, pak po horách. Když jsou hned za barákem, tak nejde zůstávat nohama na zemi. Po zdolání těch místních se vyráželo prozkoumávat okolní vrcholky Rockies. Nešlo ale stihnout vše, to jediné jsem v Kanadě “zapomněla” a pro to se budu muset ještě vrátit. Pro ty výhledy nekonečný krajiny, nekončící lesy, zasněžené skály a zvířata, kterým to tam celé patří a lidé se jim musí přizpůsobovat. Dech beroucí přírodní živly a vy jste jako mravenečci. Kvůli tomuhle doporučuji všem vyrazit prozkoumat tuhle zemi. Ne kvůli lidem, ale kvůli místům, na kterých nemusíte potkat nikoho. Za ten rok jsem pár takových objevila a náramně si užívala, že nepatřím mezi miliony turistů, kteří ani netuší, že za dalším kopcem, už nikdo není. Jezera jsou tam taky stejně tyrkysová a hory ještě vyšší. Ale nechci soudit.

Není to ale vše tak perfektní a byly dny, kdy jsem se chtěla sbalit a jet domů. Druhá polovička přes půl světa, rodina a kamarádi. Ale dalo se to překonat. Teď to nechápu, ale člověku asi nic jiného nezbývalo. Myšlenku, že bych se pokusila zůstat déle, přebil pocit, že už nechci být sama a vídat se jednou za půl roku. A mé okolí těch nejbližších pomalu odjíždělo, buď se vraceli domů nebo pokračovali dále za nosem. I to je úděl toho žít někde jinde, jen na přechodnou dobu. Když se vám poštěstí jako mně najít spřízněné duše, někdy vás dožene myšlenka, že to vlastně není napořád. Pak ta chvíle přijde a je z vás jen půlka. Pak odjíždí další a další a vy se více obrňujete, až to je i normální, že každý si žije svůj život. Jsem ale ráda, že kontakt není nemožný. A ty výbuchy smíchu, slzy, ale i ty obyčejný dny budou navždy ve vzpomínkách. A z těch stejně žijeme celý život.

Takže Kanada za jedna, ale další místa čekají. A byla by škoda je z toho seznamu vynechat. Popravdě, ten čas letí vážně rychle.

Kačka