Waterton – The Crandell Mountain

Začátek téhle cesty byl všelijaký. Trochu neshody, trochu divná nálada, všechno dohromady. Když se to takhle sejde, nerada sedím doma, radši to jdu vypotit. A tentokrát jsme na to byli dva. “A tak si dáme dneska něco lehčího, ne?” Komunikace sice trochu vázla, ale shodli jsme se, že dneska jen pro pěknej výhled a brzo spát. Teď už se tomu směju, ale pamatuju si, že někde tam nahoře, podělána, že mi na záda funí méďa Béďa, jsem se chtěla vypařit. Teda nejdřív vybrečet a pak čus. Podle průvodce na scrambling v Rockies jsme prstem rozhodli pro Crandell mountain, nic extra, průvodce byl pravda trochu ostýchavý, zejména v poznámce, jak moc easy či hard to je. Veleúspěšně popisoval první třetinu, která opravdu odpovídala popisu, pak se ale jaksi asi zasnil a chvílema jsem měla pocit, že se upsal a začal popisovat trochu jiný výlet, jiný hory.
Kanadské hory nejsou zas až tak jiné než evropské. Sahají ale dál, je to rozlehle území, které patři jen jim. Z vrcholu často nic jiného nevidíte, jen řady hor, skal, jezer a lesů. To jediné vytvoří úsměv na rtech, i když se vám hlavou honí ty nejhorší scénáře. Nechci přehánět, ale je fakt, že v půlce cesty, kdy cíl byl na dosah a zároveň nebylo cesty zpět, jsem si ještě vtipkovala, no tak bude sranda. Hory je ale potřeba brát s respektem a svůj doprovod taktéž. Takže když opravdu nevyšel plán lehkého odpoledního výletu, pozdější “boj o přežití” to vážně nezlepšil. Cíl jsme ale našli a náležitě se rozchechtali nad tím, že jsme cvoci, OBA.

Na ten výhled nezapomenu. Pod námi jezero Upper Waterton Lake, které se pomalu ztrácelo za horama, daleko až do USA. Vlevo prérie a vpravo jen kopce a jiná země, pár mráčků a nekončící svoboda. Většinou v těchto chvílích člověk rozjímá a nepřemýšlí jak se dostane dolů. My byli v pohodě, poněvadž průvodce nás hnal jinou cestou, mimo skály. Byla to zpočátku otevřená planina, tu a sem keřík a nějaký ty stromy. Ideální místo pro hladovýho medvěda a jeho rodinku. Tleskali jsme, zpívali si nahlas a tak nějak si hledali cestu. Průvodce už skončil hluboko v batohu, jelikož jeho rady nám doteď nebyly nic platný a jak jsme po chvilce zjistili, měli jsme ho nechat ve stanu.

Cesta dolů byla ve znamení pronásledování stop zvířat, většinou koz, které si tu cestu našly a vskutku bývají chytřejší než mnozí z nás. Sunuli jsme se na kolmo, přibližovali se ke krásným převisům a já jen v duchu přemýšlela nad zdařilým činem pána “spisovatele” a i nad tím, jestli je lepší vyříkávat si nějaký věci v klidu, nohama na zemi, a nebo v rámci podobného dobrodružství, kde vlastně člověk nemá ani kam utéct. Doteď jsem odpověď nenašla, ale za to vím, že podobné situace jsou dobrou zkouškou ohněm. Ale zpátky na cestu. Čas běžel jako o závod a my zjistili, že v tuhle hodinu už jsme si chtěli plánovat treky na další dny a být dole v campu, minimálně po večeři. Nevadí, neztrácíme dobrou náladu, náš životní optimismus, jdeme dál. Po další hodině jsme seskočili do kamenitého koryta, které se jako schodiště svalovalo níž a níž. No sláva. Až na to, že jsme našli vodu a tím pádem vodopádek a tím pádem jsme byli i my součástí proudu vody. Takže zase nahoru a přebrodit jinde.
dav
No zkrátím to, do cíle jsme došli, trošku šrámy na nohách, ale lepší než na duši. Takže ponaučení? Vlastně ani pořádně nevím, protože když si vzpomenu na ten vrchol a pohodu nahoře, asi bych to absolvovala znovu. Jen více vody, více jídla a lepší popis cesty. A když skočím na úplný konec, kdy jsme otevírali dveře auta, vypili dva litry vody v rekordním čase a natěšeni z toho, že si skočíme do jezera, zjistili jsme, že u vody je medvěd a ať se raději schováme a jedeme o dům dál. Tyhle paradoxy mě nepřestanou nikdy bavit.
Kačka