The Bugaboos, BC

Na tohle sepsání vzpomínek jsem se těšila strašně dlouho a zároveň jsem to s obavami odkládala, protože stejně jako fotka, tak ani psaní nedokáže pojmout všechno, co se vlastně odehrálo. A že toho nebylo málo.

Měli jsme omezený počet dnů, víceméně jen dva dny volna v práci, ale s odjezdem už v den po práci se to dá. Naplnili jsme auto a frčeli na vyhlášený ledovec v Britské Kolumbii. Byl konec června, takže trenky to jistily a sníh ve vyšších místech taky. Ale k tomu později.

Vyjeli jsme Zrzkem, legendární canmorské vozítko (pardónek, ale chytnou se spíše kanadští Češi), dvě holky, dva kluci. Všechny nás spojoval přinejmenším jazyk, i když u těch z východnější části naší vlasti jsem o tom někdy dost silně pochybovala :-D. Plán byl víceméně jasnej, první noc v kempu u jezera a druhý den přejezd pod ledovec a spaní někde vysoko, na sněhu. Já si nadšeně vezla svůj nový byteček na cesty, Milana, stan, který se zvláště po tomhle tripu stal mým nejlepším kámošem. Bágly naplněný vším, včetně nějakou tou lihovinou a může se jet. Cesta utíká a dvě hodiny jsou tady jako dvacet minut. Jen posledních padesát kilometrů bylo ve znamení vjezdu do terénu, kde vedle signálu pomalu odpadávaly i součástky ze Zrzka. Dojeli jsme za úplné tmy, takže placení za kemp jsme opravdu už neřešili. Ale sami jsme nebyli. Zalehlo se hned s plnými břichy z vydatné večeře, která byla pravděpodobně z pracovních zásob.

Pamatuji si, že ráno bylo kouzelný. Je to tak vždycky, když se přijede s únavou v noci a člověk se jen svalí a usne. Ráno otevře stan, protáhne se, je rád, že nemá pokutu za stěrači, a pak už se jen kochá a všemi smysly vnímá okolí. V našem případě to bylo jezero uprostřed ničeho a pak jen trčící hory, což je v této oblasti dost normální, ale stejně stále neokoukatelné. Snídaně a jede se. Těš se, ledovče!

Všechno jsme našli v pohodě, po cestě jsme nepotkali ani živáčka. Na parkovišti jsme Zrzka ochránili předem připraveným pletivem, které je tam připravené pro každého přijíždějícího, jelikož se po okolí potulují nezbedné potvůrky, které rádi ohlodají vše, na co mají chuť. Je taky sympatické, že na rozdíl od naší milované vlasti, zde pletivo setrvá déle, ne jen na jedno použití. Nikdo si ho prostě domů neodváží. To jen taková vsuvka. Jinak my pokousaní od komárů, kteří nemilosrdně zahájili útok, jsme rychle přebalili bagáže a valili jsme do kopců v domnění, že se tam těch hmyzáků zbavíme. Bohužel ne, ale koho by to napadlo, že se jim líbí i takhle vysoko.

Cesta “na těžko” se trochu vlekla, ale s tím rozhledem se to dalo. Tu a tam nějaký žebřík, sníh a vodopád. Sněhu začalo pomalu přibývat a tak nám došlo, že červen tu neřeší žádnou roli, ani když jsme už měsíc chodili jen v triku. Ze začátku legrace a potěšení ze sněhu, který chladil a v tom pařáku cestou nahoru jsme ho s velkým dík oceňovali, jsme postupem času začali stěží hledat cestu, hlavně proto, že sníh byl měkčí a měkčí a tím pádem jsem se už viděla, jak se propadám a voda mě s sebou táhne dolů. Nic příjemnýho, zvlášť, když má člověk o pár kilo navíc na zádech. Nebyli jsme ale jediní, kdo v ten den nebo den předtím, vyrazili. Tu a tam stopa ve sněhu a my došli do cíle, na chatu Conrad Kain Hut. Oznámení místního horala, že chata je zabraná alpinistickým klubem, nás nijak nedojalo, jelikož jsme táhli stany a chtěli si užít dalšího krásného ranního výhledu. Rozhodli jsme se proto vydat na výše položený “kemp”, nebo spíš na místo, kde si oficiálně můžete roztáhnout stan. My totiž místa ani moc neviděli, jen boxy, do kterých se musí uložit veškeré jídlo, aby medvěd neměl chutě. Brodili jsme se ještě necelou hodinu sněhovou pokrývkou, která pod sílou sluníčka měkla čím dál rychleji a rychleji. Ale to už byl ledovec v plné své kráse a bylo nám jasné, že sněhu tu bude dost po celé léto. Nakonec jsme si navzájem pomohli překonat poslední ostřejší úsek a hurá, kadibouda, takže jsme na místě. A v tu chvíli mi došlo, že takhle vysoko jsem ještě nikdy nespala a asi jen tak nebudu. Nabití vším, co nás obklopovalo, jsme se jak širocí tak dlouzí natáhli na kameny, uspořádali hostinu a smáli se od ucha k uchu.

Vždycky se ale lépe vzpomíná na dny nebo zážitky, které jsou něčím okořeněné. A já se už pomalu dostávám k podstatě tohoto výletu. Vedle nevšedních pohledů na kanadské hory, dobré společnosti, horského sluníčka, krosny a mokrých pohorek, to byl pomalu připlouvající mrak, který nám přinesl nejedno překvapení. Když jsme ho viděli připlouvat, začali jsme se instinktivně oblékat. Jenže přírodu neoklameš a nezpomalíš. Takže ve chvíli, kdy jsme si řekli, že bychom asi měli začít stavět to naše království, se mrak už řechtal nad námi, spolu se silným větrem, hromy a zesilujícími se kapkami vody. Nebyl čas ztrácet čas, ani stany ne. Můj Milan, kterého jsem pořídila za milých 40 dolarů, už mi vlál bezvládně v ruce a ve druhé ruce jsem držela batoh, který jsem chtěla zachránit před úplnou potopou. Kdybych mohla v tu chvíli zastavit čas, tak by ten pohled vypadal jako výřez z nepovedeného filmu. Plno horolezců, kteří sbíhali se svým kovovým vybavením směrem k nám, do toho my, držící naše vlající stany a hledající kameny na zatížení. Hromy se ozývaly čím dál tím více a ve chvíli, kdy se nám začaly zvedat vlasy na hlavě, bylo jasné, že bouřce se asi úplně nevyhneme. Stan jsem chtěla nechat odletět a zachránit nás jenom v jednom, ale Kuba to nechtěl dopustit, a tak jsem stan zatížila jím samotným. Naházeli jsme k němu batohy a hledali další možné závaží. Nemůžu opomenout milé lezce, kteří se nám pokoušeli pomoci stan postavit. Když se ale ptali, kde máme cepíny, abychom lépe zatloukli kolíky a šňůry, zjistila jsem, že to asi nepůjde. Vzhledem k tomu, že cepíny jsme nevlastnili a kolíky a šňůry jsem nemohla najít. Trochu jsem si i myslela, že v rámci výhodného nákupu můj stan ani tímto vybaven není. Nevadí, druhý stan jsme zatížili vlastní váhou a čekali. Byli jsme zmrzlí, péřovky a všechno teplý, co jsme měli na sobě, by se dalo ždímat a v našich hlavách se odehrávalo úplně vše.

Patnáct minut totálního chaosu a na stan zase začaly dopadat sluneční paprsky. Takže jsme se zase zabalili, protože jsme si nebyli jistí, kdy přijde další sprcha, a pomalu jsme scházeli k chatě, k prvnímu kempu. Zpočátku jsme si říkali, že by nás mohli nechat spát v chatě na zemi, až uvidí, jak jsme totálně promočení bez suchého kousku oblečení. O pár hodin později jsme si říkali jak je možné, že v horách existují takoví pitomci. Do chaty jsme se dostali se smutnýma očima pouze na hodinu. Stihli jsme si uvařit něco na zub a “vypůjčit” si co nejvíce papírových utěrek na usušení pohorek. Hodina padla a my museli chtě nechtě chatu opustit. Vydali jsme se do kempu, který ležel trochu níže, ale aspoň už jsme viděli místa, kam si lehneme. Bylo to bez sněhu.

Cesta zpátky probíhala opět v teple, všechno už skoro uschlo a my scházeli nakonec s pocitem skvělýho dobrodružství. Namlsali jsme se ledovcovou krajinou a v hlavě jsem si promítala včerejší “nehodu”. A to se tak stává, že se člověk vrací zpátky a myslí si, že už jenom dojede domů. Zrzek sice nebyl přehryzán, ale nechtělo se mu jet. Během chvilky, kdy si řidič galantně odešel zanadávat mimo auto, jsme Zrzka všemožně přemlouvali, aby se hnul. Ale nehnul. Komáři se opět shlukovali na nás, my bez signálu a unaveni na to, abychom to nějak hodili za hlavu. Oběť přinesl Kuba, který se naladil na běžeckou náladu a vydal se na nejbližší chatu, kde prý mají vysílačku. Potřebovali jsme kontaktovat odtahovku, jelikož je v této krásné zemi zakázáno táhnout na laně. No stejně projely asi dvě auta, takže jsme toho tolik neztratili. Kuba se vrátil spolu s pánem chatařem a vysvětlil nám situaci. 500 dolarů a odtahovka přijede co nejdřív. Noooo, co nám zbývá? Vytáhli jsme karty a v rámci udržení dobré nálady jsme mastili jedna dvě. Během čekání nám zastavilo ještě jedno auto, nacpaný chlapama, kteří tvrdili, že jsou automechanici. Ale ani oni problém bohužel nevyřešili. Asi po dvou hodinách jsme si sedli do auta, jelikož slunko už zašlo za stromy a na zemi už nebylo úplně příjemně. A jaksi tak sedíme, napadne nás, jen tak pro srandu, zkusit Zrzka nastartovat znovu. A ano, slyšeli jsme zvuk motoru, a ano, auto se opravdu rozjelo. A opravdu si nepamatuji, kdy naposledy jsme chytli takový záchvat smíchu jako tehdy. Směju se ještě teď.

Takže suma sumárum…vyjeli jsme a do pěti minut jsme potkali odtahovou službu, která to v terénu neměla úplně nejjednodušší. To jsme odvodili i z výrazu pána řidiče. Takže naše prosebné výrazy, jestli by nám to neodpustil, nevyšly. Pět set v háji, ale stanou se i horší věci. Třeba, kdyby nám uletěl ten stan 😀