°USA°

Bohužel i já, asi jako každý, mám předsudky, dost často a mylně dám na první dojem, jsem důvěřivá a často narážím hlavou do zdi. Takhle nějak jsem se cítila vždycky, když někdo řekl: “jedem do Ámeriky”.

Možná jsem za ten rok žití v Kanadě změnila názor, možná jsem jen podlehla kouzlu neustálých úsměvů a dobrých nálad. A možná jsem, trochu sobecky, chtěla mít na mém “done listu” i návštěvu USA, nebo alespoň nějakou část, pár států. Bála jsem se velkých měst, cvalíků s Colou v ruce a se zbytkem hamburgeru na triku, možná i těch nekonečných cest, kde vidíte skoro až do vedlejšího státu (možná tomu tak vážně je). Vždycky se mi vybavily scény z amerických filmů. Jedete v noci, před vámi to dlouhé nic a najednou světla za vámi. Auto se přibližuje, narazí do vás z boku a následně z auta vyleze falešný šerif s motorovou pilou. Brr…

Jenže ani jedno se nestalo. Ano, Američané mají trochu větší velikosti pohybující se kolem XL a XXL, ale když budete mít štěstí jako my, tak se dostanete i mezi aktivně žijící lidi, kteří si po práci chodí zasurfovat, zaběhat nebo jen tak projít k zapadajícímu slunci. Dostali jsme se do pohádky, která se nám líbila čím dál tím více. Nemohli jsme se ani nadechnout a vstřebávat každodenní dobrodružství. Bylo toho tolik, že vzpomínkami žijeme ještě teď. Ráno se probouzíme s pohledem na Angel´s landing v Zionu, s čajem v ruce se šklebíme do ranních paprsků na pláži v Santa Cruz, müsli chroupeme do rytmu hučící Colorado River v rozlehlém Grand Canyonu, obědváme spolu s lachtany na mole v San Franciscu, večeři si vychutnáváme opřeni o kmeny tisíciletých sequoií a konečně uleháme plni nových vzpomínek někde u jezera, jehož podoba nám bude odhalena až ráno.

Neviděli jsme určitě všechno, ale to, co jsme měli možnost vidět a zažít, za to opravdu stálo. I za ty hádky za volantem, protože opravdu nejsem dobrý navigátor, i za ty stresy na letišti, kdy už tušíte, že ten spoj asi nestihnete… Vše dobře dopadlo a já už se těším na sepsání více podrobných popisů naší cesty v “jůesej”.