Santa Cruz

Poslední dobou nemyslím na nic jiného než na Kalifornii a v hlavě mi zní California Dreamin´ od rána do večera. Tahle část USA mi nějak utkvěla v hlavě, která se pomalu plní nápady jak jen naše cesty nakombinovat tak, abych si zase smočila nohy v oceánu, pozorovala surfaře, jejich lehkost a nadšení, a nechala na sebe hodit tu pohodu a vstřícnost tohohle malého ráje na zemi.

Péřovky jsme s úsměvem složili do batohů někam úplně na dno a těšili se z toho, že můžeme mít jen jednu vrstvu. Jarní slunce nám zvedalo náladu od samotného východu a my se nenechali rozhodit, snad jenom jednou, ale to ani nestojí za řeč. Pamatuju si ten moment, kdy jsme se po týdnu cestování v národních parcích a objevování nevšední krajiny, rozhodli, že je čas přesunout se k pobřeží, přiblížit se totálnímu západu, nechat se nalákat na všemožné atrakce, smrsknout se a vydržet nekonečné davy lidí. Pamatuju si, že mi bylo smutno, že opouštíme lesy a hory, ale zároveň jsem se těšila, že nakoukneme více do Ameriky a trochu více se dostaneme pod kůži místnímu životnímu stylu. A že to je někdy dost návykové… V plánu bylo hlavně San Francisco, Monterey a tak nějak se projet podél pobřeží a dojet do Los Angeles. V mém itineráři Santa Cruz vůbec nebylo. Na mapě nějakej prcek, ale upozornil mě na něj Mára. Naštěstí.

Přijeli jsme a v duchu jsem se obávala, že nechat si města a ruch na poslední týden, nebyl dobrý nápad. Představa městského života mě vždycky bavila do doby, než jsem se ji snažila zrealizovat. Ale jelikož v prvních minutách už chystám plán na útěk do divočiny, asi nejsem ten správný městský typ. Kalifornská městečka v okolí mě ale překvapila. Nějak jsem to hodila za hlavu a naladila se na novou vlnu. Už když jsme přejížděli kopce a v dálce viděli oceán, úsměvy se rozšiřovaly. Míjeli jsme sady pomerančovníků, potkávali více palem a klimatizaci zapínali na vyšší stupeň. Blížili jsme se.

Po minutí cedule Santa Cruz jsme našli první supermarket nebo spíš jejich hypermarket, protože tady snad není nic v mini provedení. Zabalili jsme a vyrazili po svých hledat pobřeží. Po cestě trochu divný lidi, pár bezdomovců s cedulí “just food”, což mi bylo sympatický a už jsem hledala jablko, co jsem měla někde na dně batohu, ale za nimi se objevili další, o dost divnější stvoření. No nebudu kecat, došli jsme k moři a poslušně se vrátili auto přeparkovat na místo u pláže. Snad nám to odpustí, ale mám dojem, že určitě něco získali. Už jsem si nějak odvykla potkávat lidi žijící na ulici. Ten návrat do reality je, pravda, někdy tvrdší. Člověk se ráno probudí u jezera, nechává na sebe dopadat první sluneční paprsky a za pár hodin stojí na parkovišti mezi hladovými a spěchajícími. Ale bylo to asi tím hladem, protože hned jak jsme se přesunuli k moři, to místo jsem si zamilovala.

Nejdřív chvilka klidu na kamenech, pod námi menší sráz a narážející vlny do skal. Došli jsme si do surfařského muzea, které nás nadchlo svým miniaturním provedením a zároveň tak silnými příběhy. Dál jsme se prošli až k molu, kde na nás, vedle jídla a oblečení, čekala ta nejlepší “atrakce”. To je tak, když si v klidu fotíte a rozjímáte a najednou vidíte hlouček lidí za vámi, který se naklání přes zábradlí a smějí se. Do toho zvuky, které moře normálně nevydává, alespoň ne ve vašich vzpomínkách. To už jsem ale visela přes zábradlí taky a nemohla uvěřit, že se mi poštěstilo a vidím je naživo. Rodinka lachtanů, kteří se líně slunili na dřevěných trámech mola. Tu a tam se objevilo pár lachtaních vyvrhelů a shodili zbytek do moře. Neuvěřitelná podívaná, plná karta ve foťáku a zážitek spojený s tímto místem. Více už jsem nepotřebovala.

Neviděli jsme všechno, ale mně by stačilo jen vyříznout těch pár míst, co jsme prošli a nalepit si je na zeď ve svém imaginárním světě. To kouzlo okamžiku je někdy silnější než realita. A možná i proto jsem ty růžové brýle po celou dobu nesundala. Každý detail mě bavil a inspiroval. Nepopsatelná živelnost domorodců, jejich energie a mladost, nehledě na reálný věk. Ta schopnost užívat si života každou sekundu. Nemarnit čas zaobíráním se zbytečností, netruchlit a nelitovat se. Prostě vyrazit. Ať už vyvenčit psa, zabořit nohy do písku, nechávat si vlasy česat větrem, sbalit prkno a okusit sílu vln nebo si projít centrum a usadit se v jedné z kaváren a přitom pozorovat ruch okolo.

Některá místa vás prostě ovlivní, inspirují, dojmou, nenechají vás spát nebo vám vykouzlí úsměv na rtech. Já to tak mám s tímto městečkem, které jsem si možná trochu zidealizovala, ale mně to vyhovuje.