Až na konec světa

Po kanadském dobrodružství jsem zvolila další cestu. Tentokrát ne sama a tentokrát i více cestovatelsky. Doma je doma a cesty mi dávají možnost vidět více sama sebe, poznávat se, vnímat svoje emoce a nálady. Doma to tak nemám nebo to spíš neumím. Nedostanu se do stádia, kde si uvědomím, že co člověk opravdu potřebuje, tak je jídlo, spánek a vědění, kde složí hlavu. Vědění, že se každý den může probouzet na jiném místě, které ho naplňuje, které ho postaví na nohy a tenkým hláskem mu pošeptá, že se dá zvládnout všechno, tak proč ne dnešek, proč ne zítřek. A tak jsme vlastně tady, na Zélandu.

 

Rázným krokem nastupuju do letadla a modlím se, aby nespadlo. Ostatně jako vždycky, protože stejně nikdy nepochopím, jak něco tak velkého může vzlétnout. Ani jedenácté září mi na odvaze létat nepřidalo. Zatím nejdelší let v mé historii, třináct hodin na palubě, nespočet filmů a seriálů na malých tabletech, to vše s titulky v podobě rozsypané rýže. S úsměvem přistáváme v Tai Pei, kde leje jako z konve celý den, a tak jsme, trochu i díky naší lenosti, rozhodli, že zbylých patnáct hodin si “užijeme” na letišti. V Asii poprvé, ale pouhé letiště mě přesvědčilo, že další stopover bude tady, na Taiwanu. Nebo jinde, ke podávají nudle i k snídani, srkají, že to slyšíte i z vedlejší restaurace a neustále se na vás usmívají, jsou menší než vy a tak nějak šťastnější. A to, že mám povahu pětiletého dítěte, se projevilo u prvního obchůdku, kde před vstupem stála Hello Kitty v nadměrné velikosti. Po ní následovaly další asijské kravinky a ano, za některé jsem utratila pár drobných. Ale dost o Asii, věřím, že její čas ještě přijde. Posunujeme se dál do Brisbane, kde má letadlo tankovací pauzu a my čekáme v hale spolu s novými cestujícími, kteří z většiny letí domů. Za zády páru před námi slintám nad novozelándským pasem. Stříbrná kapradina jako dominanta a pak anglický a maorský název. To jednoznačně přidalo body na účet Zéland a lidé.

A jsme tady. Po dřívějších zkušenostech jsme měli trochu obavy z imigrační kontroly, která ale dopadla nad naše očekávání přímo skvěle. Víceméně jsem nemusela říct ani ň a razítko bylo v pase. Asi působím víc lidsky po třech dnech na cestě, musím to zkoušet častěji. Prošli jsme i Biosecurity Control, ukázali boty, vše čisté, doma vydrhnuté kartáčkem, nandali jsme vše do rentgenu a se slovy “everything is ok” jsme vstoupili do země. Uf, příletová hala byla malinká, jako první na mě vyskočilo mega logo místních pochutin MC a bylo mi jasné, že fast food dostal i Kiwi land. V tuto chvíli budu příběh převíjet trochu rychleji, aby to čtení odsýpalo a neskončili jste s čelem na klávesnici. V hlavě se mi honí spousta vzpomínek, ale hezké si některé nechat jen a jen pro sebe a nevypouštět vše. Vezmu to tedy stylem sepsání mých silných dojmů, ať už kladných nebo i trochu negativních (ano, není tu vše dokonalé, zvláště pak okem kritika, kterým jsem).

 

Probudila jsem se za hlasitého zpěvu ptáků. Tohle byla první věc, která mi vytvořila úsměv od ucha k uchu. Něco tak bohatého jsem strašně dlouho neslyšela a hned se mi vybavilo dětství a návštěvy botanických a zoologických zahrad, protože když jsem ke sluchu zapojila i zrak, bylo to přesně jako nedělní odpoledne strávené v oáze klidu. A to jsme byli ve městě, když jsme se pak dostali do Redwoods nebo vlastně do jakékoliv džungle, kam nás většinou zažene touha po pohybu, nestačíme se dívat kolem sebe, nestíháme to vstřebávat. Člověk by potřeboval zastavit alespoň na pár minut, kouknout směrem vzhůru a zkusit rozlišit druhy stromů, barev a ptáků. Kapradiny, které rostou do výšky malé palmy, eukalypty a další listnáče i jehličnany, nebudu si hrát na odborníka. Do toho terén, z kopce a většinu času do kopce, nad koruny stromů, kde si místní někdy postaví vyhlídku s výhledem na zarostlé sopky, oceán a malebné ostrůvky někde hodně daleko od civilizace. A ještě mě na tom těší to, že tu na mě nečíhá medvěd ani puma, že člověk svobodně jde, svobodně se pohybuje a jen si užívá hlasy přírody. Nemůžu však nezmínit historku, jak jsme si takhle v podvečer jeli vyrazit do džungle a přes cestu nám přeběhlo černé divoké prase. Za pár kilometrů dál jsme zastavili a s čelovkami se vydali proběhnout si místní divočinu. To jsem pak každé křupnutí větve trochu prožívala, ale v klidu, nic než mušky a netopýři a další noční tvorové. Holt tu nejsme sami a snad ani nikdy nebudem.

 

Když by člověk šel s hlavou svěšenou a pozoroval jenom to, co se děje na zemi, viděl by spoustu bosých nohou nebo nohy v ponožkách, kterým ale chybí boty. Pochopila jsem, že je to místní “styl” většiny Maorů. To tedy jen usuzuji, protože pokaždé ťapkal proti mně Maor nebo Maorka. S těma ponožkama už mi to tedy přijde více ulítlé, bosé nohy, pravda, jsou k vidění  kdekoliv, to nikomu neberu, ale ty ponožky. No, netřeba komentovat. I tak celkově životní styl místňáků mě trochu překvapil. Jako by tu někde existovala fabrika na opravdu silné lidi. Kuličky valící se proti vám. Ti lepší pak v rugby zazáří, zbytek jen fandí s brambůrky a colou. Myslela jsem, že něco takového jsem viděla jen v USA nebo Kanadě, ale Zéland řadím hned za ně. Asi jako naivní snílek jsem si myslela, že na takovém pohádkovém místě toho budu ušetřena, jenže žrací průmysl se dostal i sem a zlákal většinu. Ale nechci sumarizovat. Už teď se těším, že jednou tady potkám maorskou rodinku, která bude jako v mých představách. Prostě jako oblíbený hrdina z dětské knížky, taky není dokonalý, ale nedokonalosti mu rádi odpustíme.

No a co tady vlastně budeme dělat? Prošli jsme si fázemi jako všichni ostatní backpackeři, baťůžkáři nebo chcete-li cestovatelé, koupili jsme auto a vyjeli pryč z města a chaosu a nechali se unášet směrem k oceánu. Auto jsme pořídili na Car Fairu v Aucklandu, který se koná každou neděli a člověk si vážně vybere. Ať už sháníte malýho prcka nebo van na cestování. Problém je ale s prodejci, protože co si budeme nalhávat, každý si chce vydělat, i samotní cestovatelé trochu ceny zvedají. Všichni nás varovali, že příjezd v říjnu už bude dražší co se týče koupě auta, sezóna pomalu začíná a každý chce jezdit. Věřila jsem, že něco seženeme a v pondělí budeme být schopni vyrazit. Trochu bláznivá představa, když jsme v pátek teprve přiletěli a neděla se kvapem blížila. Jenže to vyšlo, protože když se chce, tak to aspoň jednou jde! Jimmy, Turek žijící na Zélandu přes třicet let, zřejmě dobrý obchodník, řečník, ale hlavně mi sedl. Cítila jsem, že to nebude pohádkář, že tomu rozumí a proč by nám chtěl uškodit. V jednu chvíli jsme se ocitli na miskách vah, střetly se naše dvě odlišné povahy, ta moje, která jde do všeho po hlavě a dá na pocity, pak ta Márova, který raději vše třikrát zkontroluje a porovná s ostatními, než aby koupil zajíce v pytli. Vyhrála jsem a to ani nebyl pod nátlakem. A zatím jezdíme, ha. Mr. Snowman, jak jsem ho pojmenovala hned v první zatáčce, je naším novým domovem, parťákem, prostě nový člen rodiny. Jo a stavíme si vše po svém, takže jsme zatím bez slavné Self-Contained nálepky. Ale ono to přijde. A spaní na punkáče někde u baráků taky není od věci.

 

No a co tu vlastně budeme dělat? Byla jsem nějak přesvědčená, že stejně jako v Kanadě, tak i tady najdu práci v útulné kavárničce, kde se budu potkávat s místnimi i turisty a tu a tam budeme řešit krásy všedních dnů. Ale cestou podél pobřeží jsem si začala uvědomovat, že tento kraj žije hlavně ze zemědělství, kavárny mají otevřeno jenom do tří odpoledne a uklízet nejdu, to je moje pravidlo. Když jsme už trochu zoufalí dojeli do Rotoruy, husto cyklistický oblasti na Zélandu, kde každý druhý krám řeší kola a kde sjet jaký trail, tak mi bylo jasný, že abychom si vůbec někdy taky zajezdili, poloviční úvazek v kavárně stačit nebude. S notebooky, nabíječkami a vším možným jsme asi na tři hodiny usedli do jedné trhlé kavárno restaurace, dali si Chocolate Death for couple a projížděli inzeráty. Kiwi, kiwi, kavárna, uklízení, kiwi, kiwi, packhouse, kiwi. No asi je jasný, že jsme v oblasti největšího vývozce kiwi na světě, takže o práci v tomto odvětví asi není nouze. Enter, posláno a v rámci čekání jsem zkusila ještě poslední možnost, FB. Do české skupiny jsem hodila dotaz, odpověď přišla rychle od jednoho Čecha, který přihodil i číslo na šéfku a bylo. Komunikace přes sms, což jsem hodně ocenila, protože zvyknout si na zélandský přízvuk je docela náročné, natož komunikovat přes mobil, což tady všichni preferují. Po dalších dvou hodinách ujednáno a v pondělí nástup na sad, bydlení v autě, parking u malé chajdy s koupelnou, záchodem a kuchyňkou. Yes.

Já si zpočátku představila kiwi a že ho budu sbírat. Aha, jenže to roste až v březnu, takže vidina svačin ze spadlých kiwi byla rázem pryč. Najeli jsme do fáze “protrhávání”. Doteď se směju, když mi někteří kamarádi i po třech týdnech naší práci napsali, že stejně vlastně nevědí co děláme. Jednoduše řečeno, kiwi plod byl v tu dobu velký asi jako kulička hrášku, roste na maličkých větvičkách a někdy je chudák blbě rostlý, takový mutant, jako když srostou dvě kuličky dohromady. Nebo jich je na jedné větvičce hodně, to vše musí pryč. Takže deset hodin denně, bez dnů volna, chodíte s rukama nad hlavou, hlavu zakloněnou a větev po větvi kontrolujete a protrháváte. Výhodu tvoří božské jarní počasí, pohled do zeleně a ptačí orchestr kolem. Samozřejmě to může trochu narušit hlasitý reprák s hudbou, kterou dost často ani nedokážu zařadit mezi žánry. Sluchátka jsou povolena a tak se ze mě stal náruživý posluchač mluveného slova, anglického i českého. Čas utíkal, člověk se opálil a vlastně proč ne, je to jen na pár týdnů.

 

A takhle spokojeni, kdy jsme vždy po práci vyráželi objevovat okolí a běhat po kopcích, jsme dostali nabídku jít dělat noční směny do Pollen Milding Shed. Lepší peníze a je to jen na listopad. Hodně mi to leželo v hlavě, protože jsem asi člověk, který se má rád a vidina toho, že se probudim, najím a pomalu zase do práce, to ne, to jsem se bála i vyslovit nahlas. No a teď je 20.11., 13:00 a já se probudila, najedla a za chvíli jdu zase do práce. Podlehla jsem tlaku, asi i představě, že se vydělá více za kratší dobu, asi jsem to brala i jako challenge, sáhnout si na dno, zkusit, co člověk všechno vydrží. Ale nikdo nečekal, že letošní úroda květů, které se melou, suší a extrahujou, aby z nich dostali jemný pyl, který se prodává se velké peníze dalším sadařům, aby mohly opylovávat, bude tak obrovská. To znamenalo práci v průměru patnáct hodin denně. Jednou se i povedlo, že jsme přišli v pět odpoledne do práce a odcházeli jsme zcela vyčerpaní v osm ráno. Jeli jsme rovnou do kavárny na snídani, protože člověk se dostane do stavu přepnutí a najednou je živý jako kdyby prospal celou noc. Avšak otázka baristy, že nás rád vidí a jestli máme dneska day off, nás pobavila, možná i slza ukápla. Takže toto je stále aktuální, ale pomalu se to blíží ke konci. Zpětně na to ale koukám pozitivně a jsem docela i ráda, že jsme do toho šli, padli na hubu, ale zase se zvedli. A k tomuhle se tady jen tak někdo nedostane, to je takový malý bonus. Kýchání se ale nevyplácí.

 

A život okolo? Báječný, pro nás hlavně sportovní, protože v pohybu jsem našla kámoše, takže místo posezení v kavárně ho raději beru do kopců, na rovinky, kamkoliv, kde vždy vypotíme tu negativní vlnu emocí z celého dne. Je radost tu koukat kolem sebe, je uklidňující se zaposlouchat do hlasů přírody, je osvobozující běžet do rytmu vln, dýchat mořský vzduch, trpět při stoupání v džungli. A někdy si to zpestříme závody, abychom nasáli ještě více energie z té běžecké komunity, která je tady neuvěřitelná. Všichni do jednoho si to užívají, vzájemně se podporují, tu rivalitu tady nějak nevidím. Možná ji jen nechci vidět, ale když to funguje…Netušila jsem jaká tu tak může být konkurence a je vysoká. Takže pokaždé se tím i něco přiučíme, nakoukneme, jak ostatní fungují, někdy se potkáme a pokecáme. A výsledky jsou jen krásným benefitem, to se snažíme až tolik neřešit. Ale radost to je, lhát vám nebudu.