Život na kolech. Na čtyřech

“Tak nám řekněte nějakou vtipnou historku, co jste tam zažili…” A pak už jen bylo ticho a já se cítila celá nesvá, že tu žijeme strašně nudně a ostatním na druhé straně polokoule musíme připadat jako staříci, co si v klidu vypijí svůj šálek čaje a zobnou k tomu sušenky.

Jenže já opravdu nemůžu přijít na nic tak převratného, co by mi utkvělo v paměti. A přesto se směju každý den, každým dnem si prodlužuji život o minuty, někdy i hodiny. Je to jako s vtipy. Neustále se jim směju a když slyším obzvlášť povedený, vždy si myslím na to, že tenhle si už stoprocentně budu pamatovat. Jenže nic, druhá klasika. Ve své podstatě je stejně nejdůležitější to, že kolem sebe slyšíte smíchy všeho druhu, padáte do kolen, brečíte a je vám jedno, kdo vám vidí až do krku. Takže aby dušička měla pokoj, smějeme se tu až až, někdy utírám i slzy, jen asi jen užíváme toho daného okamžiku a neumíme ho předat dál. Možná někdy za pár let, až se toho nebude dít tolik najednou.

 

 

Není to ale jen o smíchu, melou se tu veškeré emoce a nálady, že prostor jednoho auta vám přijde dost málo…Takže vítej, Sněhuldo. Je to stejně nezapomenutelný zážitek koupit si domek na kolečkách, první bydlení a první auto. Je paradox, že to říkám nebo píšu zrovna já, ale auto je nejdůležitější složkou našeho novozélandského života. A to se snažím nebýt materialistou. Musím také podotknout, že řidičák vlastním od srpna, takže vážně trochu adrenalin, já a silnice. A než člověku dojde, že má jen totálně holý vozítko bez zadních sedaček, už si to valí směrem do přírody, nevnímaje co je vpravo, co je vlevo. Je a hele, ono to vlastně nemá postel, sprchu, ledničku…Všechno přichází a dochází postupně a já se pořád směju, když nás vidím jak přespáváme na parkovišti, na podlaze bez karimatek(nevezli jsme), ohrazeni batožinama a úložnýma krabicema, protože ty se přece hodí. Takže ideální recept na postavení postele? Nátlak partnera, bolavý záda a únava. Přidejte slunečné počasí, kladívko, pilku, hřebíky, dřevo, snaživou přítelkyni, která hlavně pije čaj, jeden volný den a je to. Ráno se převalujete, večer spíte jako panstvo.

Je to holt další parťák, ve kterém máte obývák, kuchyň a ložnici dohromady. Je v něm něco, co se podobá skříni, tu a tam imitace poličky na nepostradatelné kravinky a záclonky, přes které je vlastně stejně většinou vidět. A pak nastanou chvíle, kdy by se napětí ve vzduchu dalo krájet na tisíce malých kousků a vy jste nakonec rádi, že máte aspoň jedny dveře, kterými si můžete trošičku bouchnout. Jen ne moc, skla jsou drahý. Ale to se neděje tak často, nejsme italskou domácností a talíř máme jen jeden, navíc plastový. Je ale úsměvné, jak si člověk zvykne na vše, jak se rychle přizpůsobí a ve výsledku je i spokojený. Je mi jasné, že nejsme žádní echt cestovatelé se supervanem, neobjíždíme celý svět(zatím) a prostě asi nikdy nebudeme kámošit s každým na počkání. Ale na druhou stranu je pěkné to mít podle sebe a neřídit se okolím, jen sami sebou.

 

 

Už před příletem jsem dychtila po skvělém cestovatelském autu, jehož fotky jsem sjížděla na instagramu snad denně. Co si budeme nalhávat, stav mého účtu už dávno věděl, že se budu vozit v něčem trošku jiném. Jojo, zkáza dnešní doby ty dokonalé fotky, které se, všehovšudy, snažíme dělat každý. Ale ne, do tohohle už si kecat nehodlám. Proto máme káru, kterou nám “seslal” jeden Turek, Jimmy, a proto jsme volní a můžeme skoro lítat. Jen to dřevěné obložení, gauče, nerezové nádobí, pračka a myčka asi zatím počkají. Ale světýlka, ta mám, to správné Hygge jsem si vydupala (nekecám). Jo a ještě máta s námi pocestuje. Tenhle věrný plevel, který ještě musím pojmenovat, mi tu přirostl k srdci, možná i proto, že stále přežívá mé zalévání jednou…za pár dnů.

 

 

Bohužel od doby přestavby nátlak pominul a my se nehnuli, tudíž návrh kuchyňky, který už máme mimo jiné i nakreslený, teď pomalu oprašujeme a jdeme stavět dál. Cíl je jasný, získat modrou nálepku s označením Self Contained a parkovat a nocovat tak nějak více v klidu. Méně na punkáče, více na požitkáře. Uvidíme, jestli se poštěstí a my se vyspíme nebo bude jak na trní. Ale zvykneme si na vše, to zkoušíme každý den. I bez té modré mrchy zatím nebylo dne, kdy bychom nenastartovali a někam nejeli. Ochranáři odpustí, ale na sad pěšky dojít nemůžeme a na vzdálená místa se nějak dostat musíme. Rozhodně se snažíme jezdit každý den a poslední dobou už se nějak nemůžeme dočkat, až odjedeme úplně a jen si prstem na mapě zvolíme cíl a tam si v klidu otevřeme kufr auta a budeme mít každý den jiný výhled. A o tom to vlastně celé je, mít nekonečno možností, nepřeberné množství pohledů a neopakovatelné chvilky, klidně i ty, kdy vzteky pomalu házíte věci do oceánu. Hlavně, že to jede a vy se vezete na vlně.

 

 

Když to shrnu, tak bych neměnila. Máme ten nejlepší domek, který má své klady i mínusy, má skvělého řidiče, který řídí vlevo jako novozélandský odchovanec, má vysoký strop, takže si sednu i na posteli, má vcelku malý náklad, čtyři kola a okna na svých místech. K tomu volant a HLAVNĚ ta světýlka.