Tongariro Northern Circuit

Vždycky se těším, že usednu k mému imaginárnímu stolu a začnu psát, začnu psát něco velkého. V mých představách dřepím venku opřená o mohutný kmen stromu, kůra se mi drolí za krk a já sedím v mechu, ranní rosu mám ještě na konečcích prstů a svoje myšlenky vkládám na papír. Ideálně, ne žádné moderní technologie. Píšu a píšu, den utíká jako voda, jsem do toho tak ponořená, že se nechci zvednout a odejít, protože je to jako kdybych nechala odejít myšlenku, tu červenou nit, kterou někdy tak marně hledám.

Tady ale inspirace přichází sama. Z každého dne a cesty, kterou podnikáme. Každý moment stojí za to, aby o něm bylo napsáno. Největší inspirací jsou pro mě hory, dlouhé přechody, ale i krátké, za to výživné výstupy. Přechod Tongariro Northern Circuit byl jeden z těch neobyčejně hezkých, i když se jedná o profláklý trek, který není nijak skrytý a nedostupný. Proto jsme se rozhodli překonat loop track (bez lidí) a stihnout ho za dva dny. Dohromady má kolem padesáti kilometrů, takže by se to s trochou více energie dalo zvládnout za den, ale nechtělo se nám spěchat a nedokázala jsem odolat tomu, že jsem svým pánem a můj batoh je vlastně můj domek na zádech.

 

 

V normálním případě bychom vyjeli za pěkného počasí a neřešili, kde složíme hlavu. V Čechách určitě, tady je to ale zase samá regulace a kontrola, tudíž kempy nebo chatky jsou zarezervované klidně i rok dopředu. Asi nikdy nepochopím systém toho, že si někdo v lednu sedne k počítači a rezervuje si místo přesně za rok do kempu v Tongariru. Sakra, vždyť nevíme, co bude zítra, natož za rok. Uf, no to je jedno. My objevili jeden volný kemp, který nebyl úplně dobře strategicky rozvržen, ale nakonec nám jeho umístění hrálo do karet. Zaplatili jsme a doufali, že za týden a kousek bude pěkně.

 

 

Nebylo. Tři dny předtím se nad námi honily mraky a pouštěly na nás kapky jak se jim zachtělo. S hlavou zakloněnou jsem déšť chytala do otevřené pusy a říkala si, že by bylo fajn, kdybych teď všechny kapky spolkla a na den D by nezbylo nic. No a skoro to vyšlo. Vyrazili jsme kolem sedmé hodiny ranní, kopce a sopky byly v mracích, ale východní část nám místy ukázala i paprsky ranního sluníčka. Bylo ticho. Trochu jako ticho před bouří, a nebo takové, kdy nechcete nic jiného, než ho poslouchat. Batoh pomalu těžkl, nohy se dřely a vítr rozháněl mračna. Bohužel ale špatným směrem. Po pár pauzách, chůzi skoro jako v měsíční krajině, jsme se ocitli uprostřed černých skal, které se propadaly do ztracena. Tu a tam sluneční světlo, tu a tam mrak. Čekala jsem, že na nás vyskočí skřeti jako z Pána Prstenů, protože jsem si opravdu připadala jako v ateliéru mezi kulisami. Bylo to tak reálné, že jsem nechtěla jít dál. Krajina se měnila každých pár minut. Jednou jsme procházeli nekonečnou plání, před sebou nic, za sebou nic. Poté jsme se dostali do nejzelenějšího lesa s průzračným potokem, od kterého jsme vystoupali do skal, kde už chyběl jenom Frodo. Pohádka.

 

 

Chybělo nám posledních dvanáct kiláků, když jsem si přelepovala další náplast na patě, a kdy jsem viděla, jak se temné mraky hromadí nad kopci, do kterých jsme se dobrovolně vydávali. Není zbytí, jdeme to zkusit. Doteď v trenkách a mikině, jsem poslušně pokračovala, chvilkama se hrbila jako stará babka, která tahá nůši plnou jablek. Najednou jsem měla mokrý nos a vlasy se začaly kroutit. Mrholilo. Vstupovali jsme do mraků, které zpočátku vypadaly přátelsky. Zdání ale klame a my si za pár minut navlíkali nepromok kalhoty a bundy. Vítr se do nás opíral a my konečně po celém dni viděli, kam to vlastně jdeme. Věděla jsem, že na mapě stálo označení kráter, ale nějak mi nedošlo, že se jde přes něj, ne vedle něj. Ani jsem si nevzpomněla na to, že mám nějaké dioptrie, poněvadž jsme viděli doslova pět metrů před nás, vítr z obou stran a my se škrábali na první z kráterů. Na vrcholku nás “přívítalo” Blue lake a přívalový letní deštík (ano, byl čas vytáhnout rukavice). Před námi další kráter.

 

 

Zpětně to považuji asi za nejlepší počasí na to vidět takové úkazy, protože za jasného počasí nemá člověk respekt skoro z ničeho. Když jsem ale viděla a cítila, co příroda umí, sklopila jsem uši a přála jsem si být na místě. Stoupali jsme kolmo vzhůru, štěrk se pod námi sesouval, voda se dostávala všude a my se v silném větru drželi za ruce a stoupali, co taky jiného. Na vrcholu to s námi cloumalo a my se konečně mohli posouvat dolů. Zkrátím to, došli jsme na rovinu, která se nekonečně táhla, před námi se v oparu proklubávaly sluneční paprsky a my začali doufat v lepší následující minuty. A přišly, nečekaně, za to s velkou noblesou. Krátery a jejich obrysy se začaly rýsovat, dokonce i modrá obloha se drala, aby něco viděla.

 

 

Šli jsme za sluncem, když jsme v kopci potkali pár, který se škrábal nahoru. Chlápek, docela mladík, v teniskách a větrovce, v rukou láhev, a holka, které se pomalu rozmázávala řasenka a ve tváři nijaký výraz. Bylo jasné, kdo jejich výlet naplánoval. Týpek nás zastavil a ptal se nás, jestli je reálné vylézt na Mt. Doom. Když jsem se otočila abych naznačila, kde hora vlastně leží, byla celá skrytá v mracích a lávové kameny kolem hrozily stejně jako mraky nad nimi. Mám dojem, že to zanedlouho otočili, snad. My se zatím pomalu loudali ke kempu, který byl od nás tak tři kiláky. Vzápětí jsme stěží viděli před nás, protože nás svit zapadajícího slunce totálně odboural. Za námi se stále ženili čerti a před nás to byl ráj. Na duhu, která se postavila mezi nás, nikdy nezapomenu. Ani na to teplo ze slunečních paprsků a dobrou náladu, kterou může vytvořit jen příroda. Večer jsme si v chatce mohli i uvařit, a tak jsme jen bosky přešlapovali a kochali se výhledem skrze obrovská okna směřující na západ. Kopce mi připomínaly Jizerky, obloha pomalu tmavla a já si ty nudle vychutnala tak jako ještě nikdy.

 

 

Přes noc vítr neustával, náš stan za pár kaček neodolával, a já se nemohla dočkat rána, až budu moc vylézt a rozhlédnout se. Pevně jsem věřila v předpověď a jasnou oblohu. Slyšela jsem rozepnutí zipu, hlavu jsem vystrčila z rozehřátého spacáku a najednou jsem vyskočila celá, protože modro a sněhově bílý vrcholek sopky před námi působil jako dva hrnky černého čaje. Rozhodli jsme se během vteřiny, že Hora Osudu bude dneska naše. Po chatě jsem sehnala ještě nějaké náplasti navíc a šli jsme. Naštěstí jen nalehko, stan zůstal na svém místě. Dostali jsme se do průvodu turistů, kteří zvolili trasu tzv. Tongariro Crossing. Během předbíhání davu jsem děkovala za to, že jsme takové problémy nemuseli řešit s naším přechodem, žádní namotivovaní turisté, kteří zvolí ostré tempo a za rohem se zase předbíháme, žádné boje o místo na focení, žádný hluk. Ale chápu, že tu krásu je škoda nevidět.

 

 

My jsme se trhli po pěti kilometrech, našli jsme cestičku ve štěrku a pomalu ale jistě jsme se škrábali na vrchol. Nebyli jsme sami, to nás trochu uklidnilo, protože lézt nahoru už není oficiální, dokonce si i Maoři nepřejí, aby se nahoru vůbec lezlo. Pod nohama se to začalo drolit a sesouvat a já zvolila taktiku lezení po čtyřech. Země byla rozehřátá, slunce se příjemně opíralo do zad a za námi si hrály mraky na honěnou. Jednou nás jeden dohnal a my se ocitli v mlze, pak zase odplul a my konečně viděli to, co jsme včera neviděli. Bomba. Po levé straně se z kráteru dokonce i kouřilo, to jsem si málem sedla na zadek a začala jsem přemýšlet, že člověk vlastně nikdy neví, kdy se sopky zase probudí a ukážou nám jejich sílu. Budilo to respekt, ale to už jsme byli v cíli a já nevěřila vlastním očím. Kráter pod našima nohama byl okouzlující, jen si skočit. Vydali jsme se ho obejít a obdivovat ze všech možných stran. Každý pohled jsem si fotila do paměti, jako bych ho měla zapomenout hned jak slezeme dolů. To jsou ty momenty, kvůli kterým se vyplatí něco obětovat a člověk nakonec získá mnohem víc. Sešup dolů v podobě lyžování po šotolině jsme si užívali jako děti a nakonec jsme se nějak dobelhali k autu.

 

 

Posledních deset kiláčků bylo výživných a stále nám to připomínají spálená lýtka, obličej a krk. Ale člověk nakonec zapomene to mínusy a vzpomíná jen na tu dechberoucí přírodu a zážitky, které mu už nikdo nikdy nevezme. No a my jedeme dál, na další vrcholy.