Taranaki Summit

Lidé ji uctívají a ona jim za to nastavuje svůj hrb a výhled na to, co se jí nejednou povedlo vytvořit. Je dominantní, ale přijde mi, že se nejraději schovává mezi mraky. To jí pak nikdo neruší a ona spokojeně odpočívá. Se sněhovou pokrývkou se odebírá k dlouhému spánku a čeká na první jarní paprsky. Vítej, Taranaki.

Nemáme plánování moc v malíčku, spíš vše řešíme operativně. Inspirace se vždycky nějak záhadně objeví a my se chytneme skoro každé příležitosti, snažíme se poslouchat ostatní a někdy se i nadchneme a jsme schopní překopat veškeré plány, jindy se rozhodneme po svém, protože tvrdohlavost, tu nezbedu, bychom mohli oba rozdávat na počkání. Rozhodně ale vím, že každý den vždy přinese něco, o čem stojí za to napsat.

Jsem typ člověka, co má rád mapu a jen si vybírá podle toho, kam mu zrak zrovna přistane. O Taranaki jsem poprvé slyšela na sadu od jedné z Češek, jejíž přítel se na ni dlouho připravoval, protože čekal na vhodné počasí. Cink, první záblesk, že to nebude jen nějaký kopec na hodinku, tam a zase zpět. Pak jsem si na ni vzpomněla podruhé, a to když jsem v Tongariru rozepínala stan a můj pohled přitáhla právě ona. byl vidět její vrchol a pak už jen plavala ve šlehačkových mracích, modrá obloha okolo a my jsme se jen  nadechli a už jsme věděli, že bude další. Veškerou cestu jsme proto směřovali do Egmont National Parku, sledovali jsme předpovědi a kochali se oceánem, který ji lemuje.

Když jsme přijížděli, viděli jsme špičku, ale také předpověď na následující dny. Zase nám moc nepřála, jedinou jasnou oblohu hlásili na pátek. Bylo úterý odpoledne a my po dlouhé době až tak nespěchali. Risk je zisk. No a ve čtvrtek v podvečer nás čekal přesun na parkoviště, odkud se vychází až na vrchol. Konečně jsme se ocitli mezi lidmi podobného ražení. Auta naplnila parkoviště skoro k prasknutí a z nich poslušně vyskákali jednotliví cestovatelé. Tvořili jsme tam skupinku zvláštních existencí, od zvláštního páru, který si k večeři pouštěl debatu v rádiu tak nahlas, že jsem si zpočátku myslela, že si povídají jen mezi sebou, až po další, od surfařů po cyklisty. Všichni jsme ale po očku vzhlíželi nahoru, na stále hustá mračna.

Stoupání nabíralo na obrátkách, vystavilo nás i před úsek plný schodů a pak už jen náš oblíbený štěrk a šotolina. Za zády cítím teplo, triko vlhne a já se snažím najít pravidelné tempo. A ono to překvapivě jde. Už tu ale nejsme sami a do cíle se ženeme všichni najednou. Po pár minutách se zapojují i ruce, to když se dostáváme na skály a velké kameny, které paradoxně ulehčují cestu, poněvadž co krok, to metr výše a výše. Výhled nás tlačí vpřed, protože víme, že přijde ještě hezčí. To se ale v tu chvíli nechce ani věřit, vždyť co by nás mohlo ještě čekat a překvapit. Vzápětí se ve mně zimní dušička zase probudila a já konečně po dlouhé době viděla a cítila sníh. Ve stínu to byla nejchladnější část, při které jsem hledala rukavice, ale stačilo pár kroků a paprsky hřály jako oheň v kamnech. Horský vítr nám čechral vlasy, slunce se tetelilo a já na okamžik zapomněla, že dole je léto, pláže a oceán. Po sněhovém úseku už byl cíl na dohled. Poměrně velká kamenitá pláň, kde bylo těžké najít nevětrnou část, obzvlášť, když skoro všechny kamenné stěny byly zabrané.

Vzpomínám si, že jsem byla jen v trenkách, ale od pasu nahoru jsem byla jako za polárním kruhem. Vítr mi šlehal do tváří, fotila jsem o sto šest a k tomu přizobávala ořechy. Skoro jako ve snu, jen se hlavně neprobudit. Ani mi nevadilo, že jsme si tu atmosféru nemohli užít sami, protože každý z těch, co vylezli nahoru, často překonali sami sebe a mají právo si svoji chvilku užít jak jen je libo. Někdo selfíčkama, někdo povídáním si o životě, někdo tichou a poklidnou meditací. Ten den za to rozhodně stál. Pro každého.