Ze severu na jih

A vlastně stačí jen nasednout na trajekt…

Severní ostrov byl pro nás první domovem, který jsme si intenzivně užívali skrze okýnka u našeho “bouráku”, byl naším prvním pracovištěm, ve kterém jsme vydrželi zuby nehty tři měsíce. Ale hodilo se to, protože to něco málo co jsme ušetřili (dá se mnohem víc), jsme investovali do další etapy našeho zeleného pobytu tady. Dal nám rozhled a postaral se o to, že jsme se párkrát ocitli osamoceni v džungli a cestu hledali jen díky hučení vodopádu. Pak nám nespočet těchto vodních živlů poodhalil se vší noblesou. A chtěli jsme víc a víc.

V jednu chvíli jsme byli na koncertě ptačích hudebníků, kteří se urputně prosazovali před neúnavnými cikádami, jindy jsme se ocitli v oáze naprostého klidu při šumu oceánu. Co musím napravit jsou západy a východy. Co se ale učím každým dnem? Trpělivosti. Obavu, že něco nestihnu, už to nikdy neuvidím a nezažiju, zkouším házet za hlavu. A co si budeme nalhávat, moc to nejde.

Nejednou jsem se v husté buši zalekla, nejenom sama sebe, i když je přece Zéland tak bezpečné místo. Jednou to bylo černé divoké prase potulující se podél cesty, jindy malý druh klokana Wallaby, o kterém jsme se nedávno dozvěděli, že není až tak vítaný. My ho ale vítali, lákali na oříšek, tápali jsme, jestli má nějakou miniaturní kapsičku nebo tenhle druh není až tak vybaven. Jsou zde různé cesty jak lidé vnímají a chrání tamní krajinu, ale hlavní je, že se stále zelená až zrak přechází.

Po několika sopkách, které stále dřímají a nenechají se rušit šlápoty turistů, jsme se dostali na nejjižnější část severu, kde jsme až litovali, že není více času. Otevřela se nám zapadlá část, pár obyvatel a místy polorozpadlé domky, které kdyby jen mohly vyprávět, co vše zažily…Kouzlo zapomenutého zákoutí jsme samozřejmě nevyhledávali sami, jelikož obrovský červeno bílý maják, ve kterém někde uvnitř žijí Mumínci, se tyčí vysoko na skále a svolává všechny, protože by byla škoda tento cípek vynechat. Ha, o to víc, když se u břehu opaluje a odpočívá snad stovky tuleňů, kteří se nějak naučili vnímat lidskou bytost přinejmenším jako bezpečné pozadí. Snad to tak i zůstane. Koukat se na jejich vyklidněné čumáky a kymácivé pohyby bylo něčím, co nejde ani popsat. Nikde žádné uřvané děti s lízátkama v ruce, žádní unavení rodiče a už vůbec žádný umělý bazén a čtyři skleněné stěny upatlané od otisků všech generací. Tohle je příroda a stačí si jen sednout a být její součástí. Proto i ten západ a následně focení noční oblohy, kde to byly jen kopce a mléčná dráha. Stačilo jen zmáčknout spoušť a promasírovat krk, protože takhle dlouho jsem nahoru koukala jen při jištění. Focení se protáhlo, ale naštěstí noci jsou dlouhé a hvězdy se jen tak nevysvítí. A škoda jít spát, když padají hvězdy skoro do klína. To byl pro mě Cape Palliser, moje topovka ze severu.

A najednou člověk sedí ve tři ráno na trajektu, snaží se najít polohu, ve které by se dalo zavřít alespoň jedno oko a počítá ovečky. Stádo ale neubývá a já se s kručením v žaludku rozhodla užít si trochu soukromého obžerství. Mince cinkly, pytlík zašustil a já se ládovala brambůrkama jako v kině. Prsty mastný jako blázen, ale na duši klid a pohoda. Kapuce, sluchátka a jdem to zkusit znovu. Vedle mě zkušený mořeplavec, který to zapíchnul už ve Wellingtonu (Mára, kdyby se někdo nechytl). V šest ráno jsme se vylodili a začala nová jižní etapa. V hlavě plno plánů, treků, běhů, zapadů, východů, úsměvů a radostí.

Nejde vše naplánovat a stokrát se můžu řídit radou, že plánovat se nemá, a já si stejně vždycky dupnu a plánuju. Tentokrát se ale krotím a náš knihovnický systém, tedy když leje nebo když už je nouze, najde se knihovna, zásuvky, nejlíp hezky vysezené křesílko a jde se vymýšlet, pracovat, vzdělávat se (bohužel ani jednou jsem zatím neměla tu možnost tu číst, ale věřím, že ten čas přijde), funguje na jedničku. Sedneme, najdeme, promyslíme, zapíšu a odcházíme. Tento náš knihovnický den bylo parno, koupali jsme se u přístavu, kam připlouvají ohromné monstra v podobě trajektů, a já  ještě neviděla tak čistou přístavní vodu. Důkazem byla i obrovská hvězdice, která si lebedila na dně a čekala na lidskou nepozornost. Knihovna nebyla klimatizovaná, a tak přemýšlení dávalo zabrat, ale na ten pohled z okna nezapomenu. Kopce, konečně kopce. V tu chvíli mi došlo, že ať člověk plánuje sebevíc, nic nenahradí chvíle, kdy mozek přestane pracovat a vy se jen zasněně díváte na vršky a představujete si, co je asi nahoře a kudy tam vede cesta. Ale nemusí to být jen kopce. Prostě to vypnutí a zapnutí, to je to, co se tu učím každý den a je to pro mě ten nejtěžší trénink.

Z Pictonu jsme se vydali směrem Nelson´s Lakes NP, kde se odehrávalo naše další vypnutí. O tom ale příště. Lákal nás ale i sever jihu, když jih severu sklidil takový úspěch. Po vyhladovělých čtyřech dnech v kopcích a nudlích a oříškách, jsme se v Nelsonu nechali nalákat na skvěle vypadají burgery, které servírka nesla slintajícím hostům. Jedno místo volný, venku na odpoledním sluníčku. Co víc si přát. Nebudeme to zdržovat, pivo a hamburger byl první chod. Další porce deseti křidýlek a další várka piva chod druhý. O třetím jsem ani nechtěla slyšet, ale paradoxně jsem se necítila na čtvrtý měsíc jako vždy, když neznám míru a nechám se unést. Město žilo, ale příjemně, docela i klidně. Každý si vychutnával to svoje, za zády místní neogotická katedrála, která mě alespoň trochu kulturně naplnila. Jásala jsem si, že konečně i tu kultůru tu zažiju a užiju.

Ale dost bylo města, jedeme dál, na vyhlášenou Golden Bay. Pobřeží se zlatavým pískem a skoro tyrkysovým mořem, které lemují zalesněné kopce kolem. Mít lehátko a paraplíčko, řekla bych, že jedu někam do Karibiku, na dovolenou z katalogu. Kdo mě zná, tak pochopí, že to je opravdu můj styl, haha. Jak se ukázalo, bylo to trochu z ruky. Ono na mapě se to jevilo tak nějak blíž. Zatáček jsme projeli nespočet, až už jsem hledala pytlík, kdyby náhodou, ale na samotném vrcholu, odkud nás čekal už jen sešup dolů, mě zachránila malá, nenápadná chajda Woollen Shed Cafe. Ještě jsme ani pořádně nezastavili a já už si objednávala. Vevnitř to vonělo kafem a ovcemi, které se pásly všude kolem. Vlny, jehlice, šály, rukavice, knihy…to všechno na regálech, to všechno bych si nejradši koupila a na to všechno jsem naštěstí neměla. Takže jedno Chai Latte, děkuji. Zatáčkám se tu člověk nevyhne, ale směrem dolů to alespoň utíkalo. A i během jízdy se dá dostat záchvat smíchu. To jsme takhle sjížděli , když nás předjela motorka. Za řidičem něco vlálo, tak jsem promnula oči a byl to pes, připásanej k motorce, kochal se okolím a k tomu všemu měl na sobě ty správňácký motorkářský brejle. Pes! Slzy se mi draly do očí a vysmátá jako lečo jsem přežila cestu až ke Golden Bay. Světe div se, existuje příliv a odliv. Takže katalogová dovolená se rozplynula jediným pohledem, když jsem sotva zahlédla oceán. Ale nevadí, zítra je taky den. Byl, pěkně promočenej. Takže až třetí den jsem se vydali na menší výšlap k písečným dunám. A pecka. Napište lidem, že cesta je delší než deset kilometrů a jste tam sami. Po tom, co jsme překonali nudnější pasáž podél moře, jsme se přes pár hrbolků připomínající hromady písku na staveništích, dostali na pomyslný konec světa. Písečné duny, nikde nikdo a v pozadí Tasman sea. Zkouška chůze proběhla tak, že jsme si boty narvali do batohů a šlapali jsme naboso. Písek příjemně hřál a nenápadně se pod námi rozpadal. Ještě týden na to jsem písek nacházela všude po kapsách, ale i tak to stojí za to. Třeba skákat dálku nebo dělat stoj na hlavě, tam obzvlášť dostanete slušnou várku přímo do očí. No a dál už nás čekala vyhlášená Wharariki beach a útesy. Na víc nebyl čas, protože cesta níž nás lákala víc.

Cestou zpátky jsme jednu noc přenocovali v menším městečku Takaka. Vyhlášené hippies městečko snad na celém Zélandu. Místo, kde jsem se doslova “styděla”, že mám na sobě boty a na zádech batoh. Kouzlo jako bylo tady jsem dlouho nikde nezažila. V noci jsem se trochu bála, kdo mi co kde bude nabízet, ale ráno, mmm, to nezapomenu. Jediná kavárna měla brzy ráno otevřeno a její vůně nás vtáhla dovnitř. Koukali jsme skrz obrovské okno na zelináře, kteří se připravují na ranní trhy, ruce jsem si hřála o teplý hrnek cappuccina a vychutnávala jsem si kousky datlového koláče. Slunce vycházelo a takové naladění na celý den, to nepřichází denně. Bohužel. Ještě, že jsme odjeli, protože je mi jasné, že bych po pár dnech měla ještě více korálků, v autě samé lapače snů a na hlavě možná i dredy. Ne, vážně, sem se vrátím, ale jen pro ty korálky a koláček.

Tady mé vyprávění na chvíli pozastavím, protože když tak roluju těmi stránkami, v hlavě mi zní jedno velké UF. Ale nechci nic zkracovat, protože jsou to moje vzpomínky, i když někdy rozepsané až až, někdy naopak jsou dost ochuzené. Hlavní ale je, že JSOU.

pokračování brzy…