Posouváme se. Pomalu, ale jistě

Čas letí, nekontrolovatelně, bez náznaku lítosti a pochopení. To není novinka, jen fakt, na který se poslední dobou zaměřuji čím dál tím častěji.

Bohužel nepatřím k těm, kteří se po přečtení všemožně chytrých i nechytrých knížek o seberozvoji, vnímání svého já atd., změní, změní svoje rituály, vytvoří si nové, každou minutu svého času dělají užitečné věci a ještě vše stíhají, nezapomínají se usmívat a mít se sluníčkově. Nekritizuju tenhle styl života, vždyť i já bych do jisté míry o něj stála. Jdu to zkusit! Pokusy už nepočítám.



Jak jsem slibovala, hlavně sama sobě, pokračování naší cesty nelze odkládat donekonečna, protože nové zážitky přichází skoro obden a ty staré utíkají pryč a dělají těm novým místo. Snažím se je nastrkat do všemožných šuplíků a úložných prostor v hlavě, jenže něco mi říká, že kramařit si můžu doma, ale ne v hlavě. Hodit to na papír a udělat si pořádek, zavzpomínat, získat přehled a klid na duši, že ty cesty, ať už nás ženou různými směry, za to stály a stojí.

Nastupuju tedy zase do našeho Sněhuldy, zapínám pásy a nacházím pohodlnou polohu, protože nás čeká přejezd na západní pobřeží, West Coast. Místo plné neodbytných sandflies a neokoukatelných pohledů na moře před námi a horské štíty za zády.




Minule jsem končila a loučila se se zlatavými plážemi Golden Bay a dávala sbohem a šáteček dredatým podivínům v malebném městečku, kde se může vše https://www.crown-ka.com/2019/04/16/ze-severu-na-jih/ . Teď už ale přejíždíme kopec a vzdalujeme se co nejrychleji smogu a kouři, který zachvátil oblast Nelsonu a okolí. Připomnělo mi to léto v Canmore, kde se nedalo dýchat a vidět na krok. Bylo to podobné, podobně smutné.

Už nevím, jestli jsem zavřela oko nebo dvě, ale moc si toho z cesty nepamatuju. Evidentně jsem nestřídala řidiče a užila si spánku jako v kolébce. A vida, probralo mě hučení oceánu, šedivé mraky nesoucí s sebou nejednu kapku a teplota pohybující se na úrovni dlouhých kalhot a dvou vrstev. Na čem se ale shodneme? Příval Asie tu byl znatelný. Zástupy se hrnuly na lehce dostupná místa, autobusy měly problém s parkováním. Hory asi přitahují všechny.



Tučňák, co nebyl tučňák

Co si budeme nalhávat, nejvíc ze všeho dychtím vidět tučňáka. Tuleně a lachtany mám za sebou, z delfína jsem viděla jen ploutvičku hodně daleko, takže toho si dovolím nepočítat, protože to vyšlo podobně jako kdybych neměla čočky, ale tučňák je pan tučňák. Frajer ve smokingu, který mě vždycky dostane do kolen, ať už se jedná o ten nebo jiný druh. Značka podél cesty upozorňovala, ať zpomalíme a dbáme na to, že nám neskončí pod autem. No my co nejdřív zastavili a rozběhli jsme se k moři, které bylo pěkně rozbouřené a čekalo další příval deště. Říkala jsem si, že tohle počasí tučňáci určitě vyhledávají. Člověk je raději zalezlý a oni mají klid na svoje pochůzky a srandy.


Pláž byla obehnána plotem s malými vrátky, kterými šlo projít jen na stranu k pláži. Chvíli jsme tam čekali, jestli náhodou nebude nějaký prcek přecházet, ale to bychom chtěli hodně. Seběhli jsme tedy na pláž a číhali, kde se co šustne. Začalo pršet, moře si dovolovalo až k naším nohám a obrovské kameny skrývaly určitě celou kolonii. Pak mi Mára ukazoval na jednoho jedince sedícího na skále opodál. V klidu tam seděl a kochal se nekonečností před sebou. Cvakla jsem jednou, dvakrát, ale furt mi to nějak nesedělo. Zrak není moje nejsilnější stránka, ale tak nějak jsem cítila zklamání z prvního živého shledání. Dalším krokem jsme se zabořili do kamínků, které se pod námi drolili a kámoše jsme evidentně vyrušili z jeho meditace. No, jenže on se na nás podíval, roztáhl křídla a odletěl. Slzy smíchu zakryly moje zklamání, ale na tučňáka si evidentně musíme ještě počkat. Nevím, co to bylo ptáka, ale smoking nenosil.


Pokračovali jsme tedy dál, neustále jsem si přitahovala vyfocenou fotku a auto bylo naplněné smíchem, i přes ten nečas, který byl za okny. Další zastávkou bylo přímořské městečko Hokitika. Známe díky velkému nalezišti greenstonu, který tam menší i větší firmy zpracovávají a vytvářejí z nich šperky. Tvary kamenů se vážou na maorskou kulturu a historii. Na pláži se dají najít všemožné druhy a mezi nimi i jade (už ho mám v batohu). Opět nás trochu zaskočil zástup turistů i tady, ale přece jenom je to město známé po celém Zélandu, tak se není čemu divit. Já si svůj našla v malém krámku na rohu ulice, kam živá duše moc často nevstoupí. Vedle velkých fabrik na výrobu drahocenných cetek, byl tenhle krcálek živější a bohatší. Doslova strčil všechny ostatní do kapsy. Uvnitř to byl samý Maor nebo Maorka, vlastníci a zároveň výrobci šperků. Uprostřed dvě vitríny a nemalé bohatství uvnitř. Cestou z města už se mi kámen houpal na krku a jela jsem ho vyvětrat do hor, kam jinam.


Hory, samota a místní fenomén Kea

Čekala nás zajížďka mezi kopce, skalnaté špičky se sněhem na vrcholcích. Konečně hory. Projížděli jsme Arthur Passem, stoupali jsme výš a výš, auto trochu pobrekávalo a nám zaléhalo v uších. Nalevo i napravo se trčely kopce zpoza kterých vylézaly ostřejší vrcholy a dominanty okolí. Sníh na některých z nich neslézá po celý rok, chladí je a nám dopřává pocit, že jsme už sakra vysoko. Uprostřed údolí na nás začaly vykukovat malé chatky, u kraje silnice jeden větší místní konzum s restaurací dohromady, na druhé straně kavárna. Působilo to na mě dojmem, že tu neexistuje něco jako čas. Taková horská idylka, sem tam sem zabloudí autobusy dychtivých turistů, ale hlavně spíš výletníci s batožinou na zádech. Je to kout, kde se dá strávit nejeden týden a stále toho nemáte dost. Třeba se nám někdy poštěstí nespěchat a “pobejt” déle.


Na rozehřátí jsme se doslova prošli k vodopádu, cestou jsme předcházeli důchodce (klobouk dolů, schodů tam bylo docela dost) a další směsici lidí. Dosažením jednoho kiláčku cesta končí a vám se naskytne jíž klasický pohled na další zélandský vodopád. Tento řadím mezi ty krásné tady. A jak jsem si tak cvakala, v hledáčku jsem zahlédla holčinu u samotného vodopádu. Samozřejmě, pokud to jde bez turistů, volíme vždy okliku nebo bonus. Přelezli jsme teda zábradlí a vydali se vzhůru. Zase se na nás usadily paprsky a s dalšími kroky nahoru jsme se opět slunili a nepřestávali zírat. Teprve teď jsem si uvědomila dominantu vodopádu, byla jsem ve svém světě, že mě ani netrkla polonahá holčina ve vodě, posouvající se blíž a blíž k proudu padající vody. Před ní na kameni stála další ve spodním prádle a mobilem v ruce. Během radostného dívčího křiku cvakala o sto šest, nadělala tak tisíc fotek kamarádky, která stála s rukama roztaženýma pod vodopádem a její výraz působil tak, jako kdyby právě celý vodopád sjela na voru a přežila. Pak se samozřejmě vystřídaly. Do toho jsem se snažila vyfotit i něco já a nemít přitom památku na tyhle dvě expertky.
To se povedlo tak napůl. Zaprvé jsem zjistila, že při posunutí se trochu blíž k vodě, což by mi pomohlo zachytit záběr trochu méně “mainstreamový”, jsem nemusela další dny prát a sprchovat se, jelikož mi vodní mlha spolu s větrem vytvořily nejenom mokrý účes. Na objektivu kapka vedle kapky a pouhé otření do rukávu nestačilo. Dalším mým problémem, který se projevil nejednou, byl nedostatek baterky, takže jsem doslova dofotila, když se místo ve vodě konečně uvolnilo a místo holek se tam ponořil Mára. Nevadí, vytáhla jsem další techniku, svlíkla vrstvy a pokusila se jít blíž. No tak pokus to byl, ten počítám, ale obrat zpět byl ještě rychlejší. Husina po celém těle, návrat po čtyřech, protože jsem úplně viděla, jak se po mokrých kamenech svezu až k turistům dolů do údolí. Ale zážitek perfektní.



V tichém kempu s velkou zašívárnou uprostřed jsme nakonec strávili dvě noci. Kolo i nosič jsme schovali do chajdy, protože Kea papoušek je prostě společník k nezaplacení. Bohužel toho lidé dříve dost zneužívali, krmili je a ochočovali, tudíž se dneska už nebojí skoro ničeho. To jste už zalezlí v posteli a s prvním náznakem stmívání se slítávají a hledají jídlo. Jenže u lidí, v civilizaci. Nám začal skákat po střeše a dovádět na nosiči, jelikož gumové těsnění je pro něj jak dělaný. Čekala jsem ho teda spíš v horách, když všichni sdílí ty super bájo fotky s ledovcem a papouškem v popředí. Tak opět vítej realito. Ale pak jsme se dozvěděli, že ho třeba za celý pobyt na Zélandu ani neviděl, takže zase klid a jedeme dál.

Bez nějakých vrcholů bychom asi neodjeli, takže jsme zvolili vyhlášený Avalanche Peak, vyrazili jsme ráno a živou duši jsme potkali až na vrcholu, kde jsme se neobvykle dlouho všichni kochali a nasávali horskou atmosféru. Bylo totiž azuro asi po týdnu a počasí na další dny nebylo nějak růžové. Někdy to prostě vyjde.


Zase se mi to tady nějak protáhlo, ale proč ochuzovat a škrtat zážitky a momenty, které k tomu prostě patří. Nečtenáři asi projedou jen fotky, ale o to víc si cením čtenáře, který dojde až k těmhle řádkům. Díky a následuje již má klasická věta:

Pokračování brzy…