Pár štípanců na památku, pár kapek pro osvěžení a pár turistů, aby nám to nebylo líto

Je čas se zase o kousek posunout. Nad hlavou mi praská střecha rozpálená od podzimního sluníčka. Jak už to na podzim bývá, tyhle dny se stávají ojedinělými, protože ranní mrazíky přicházejí a odpoledne se zase vrací spolu s černočernou tmou. Takže zase listuju pomyslným albem a deníkem v jednom, který jsem sice poctivě začala psát na začátku cestování na konec světa, ale jak už víme, nic netrvá věčně, a tak i mé každodenní psaní opadalo ze dne na den víc a víc. Ale já to dopíšu, to vím. Jen na to musí přijít ta správná chvíle.

Takže listuju, listuju a zastavuju se na West Coast, kde jsem minule skončila. Otáčíme se zády k horám a směřujeme opět k oceánu, který je lemován nekonečnou silnicí, která se na další dny stává naším domovem. Skoro doslova, protože spaní v autě sice působí idylicky, ale spát se tu skoro nikde nemůže. A když může, musíte si nastudovat další pravidla a zákazy, až se to člověku trochu zprotiví. A nebo můžete být jako my a chvilkami si zahrát na rebely a spát i na nedovolených místech. Pokuty jsou sice vysoké, ale nás zatím nikdo nechytl.


To se stalo právě cestou od ledovců, ujížděli jsme před deštěm, před námi světlo zvýrazňovalo obrysy hor a kolem nás ta ocelová šeď, za kterou se skrývá “konec světa”. Podle chytré místní aplikace, která radí snad o všem, ale hlavně o tom, kde se dá najít nocleh zadarmo (myšleno pro self-contained auta, viz. naše slavná nálepka na Sněhuldovi), jsme po cestě našli pouhé jedno místo, které samozřejmě není nafukovací. Ano, když jsme ze silnice viděli cílovou stanici, auto jsme ani nezastavovali a jeli jsme směle dál. Ono totiž když už auta stojí kufrem do silnice a příjezdová cesta se tudíž stala nedobytnou, asi nemělo cenu se tam cpát a možná i spát u někoho cizího v “obýváku”. Vrátili jsme se zpátky na poklidný plácek, kde stál jen jeden van. Byl to obraz jako z filmu, auto, dva surfaři v moři, zlatá hodinka a za zády špičky hor, na jejichž bílé čepičky dopadaly poslední paprsky toho dne.

Vrátím se rychle nohama na zem, protože člověk má tendenci pamatovat si vždy jen to nejlepší a trochu i přilepšovat, co si budeme povídat. Moje vyprávění tedy doplním o jeden podstatný detail, se kterým se na Zélandu setkali všichni a nebojím se říct, že reakce všech, je stejná. Pracovní název: lítající mrchy, odborně Sandflies. Setkali jsme se s nimi už na sadu, kdy se v horku rádi vysvlíknete do šortek a večer se škrábete jako diví a následující den máte nohy samej štípanec a nic z toho. Tyhle mrchy mají rádi Zéland jako turisté, jsou všude a nikdy toho nemají dost. Takže když se vrátíme na West Coast, do kterého bez repelentu nejezdi, je jasné, že ta moje idylická vzpomínka je narušená tímhle hmyzem.

Přijedete, zaparkujete, už štelujete foťák, vyskočíte z auta, dveře necháte dokořán, hledáte tu správnou kompozici, cvakáte, jedna fotka, druhá fotka, jeden štípanec, druhý štípanec, jdete si pro něco do auta, necháte otevřený i další dveře, kocháte se, svlékáte vrstvy, protože léto, třetí štípanec…než si uvědomíte, že tohle není místo na kochačku, na koupačku, ani na piknik a srkání vína pod letní hvězdnou oblohou na konci světa. Tohle bylo peklo!
Zahaleni od hlavy až k patě jsme vlezli do auta, zabouchli dveře a začala zabijačka. Lítalo to všude a nedávalo to pokoj. Ohánění se ručníkem, zamačkávání na stropě auta, které snad prodáme i se skvrnitým stropem, a nakonec svíčka, která byla tečkou v těchto jatkách. Prý ale pomáhá levandule, myslím v rámci prevence. Tak třeba příště!

Jede se dál. Po cestě nešlo vynechat dva známé ledovce, Franz Josef a Fox Glacier. Už jen díky těm jménům jsem se tam chtěla zastavit. Ledovce ale samozřejmě nepřístupné, pouze pokud si zaplatíte let helikoptérou, tak si budete moc sáhnout na kus ledu a “ušetřit” životní prostředí, protože helikoptéra je nejvíc eko možnost, jak se tam dostat. No zvolili jsme trail lemující řeku tekoucí od ledovcového jazyka. Proběhli jsme to celé, po cestě sem tam nějaký turista. Jenže na konci nás překvapila velká skupina vše různých národností, kteří si v poklidu seděli na nově zrenovované dřevěné vyhlídce a koukali před sebe. Působilo to jako když pozorují divadelní představení a zrovna čekají na hlavní rozuzlení příběhu. Za zády se nám konečně ukázal. Ale co k tomu říct, upřímně, na zadek jsem si nesedla. Jsem ráda, že už jsem mohla vidět víc, a tak s klidem na duši můžu i srovnávat. Každopádně krásnej běh a za vyhnutí se davům dávám šest bodů.



Fox Glacier měl jinou výhodu. Asi není tak oblíbený, na parkovišti je pouze záchod, žádná kavárna, restaurace a suvenýr shop, takže se počet nadšenců hodně zredukoval. A nám se ještě nechtělo odjíždět, protože jsme věděli, že tudy už asi nikdy nepojedeme. Po asi kilometru procházky byla na menším kopečku udusaná plocha co by “vyhlídka” a trochu už hezčí podívaná na ledové kry. Ano, a když to není dron, zní vám nad hlavou hejno helikoptér. Naprostá idylka!
Jen tak na okraj dodám, že asi týden po té, co jsme projížděli touhle oblastí, příval dešťů způsobil sesun půdy a cesta směrem na jih byla týden neprůjezdná.

Cílem byla Wanaka, horské městečko u obrovského jezera s malebnými ostrůvky. Od ledovců už chyběl jen kousek, a to po známé cestě, kde prý nestačíte koukat kolem sebe. Točitá silnice podél kopců a s všemožnými zastávkami, na kterých za pár kroků uvidíte vodopády, zelenou všech odstínů, blue pools, slyšíte šumění vody, vítr ve vlasech…
Lilo. Celou cestu nebylo vidět nic. Ale jak ráda podotýkám, a ti, kdo mě znají, tak vědí, že já tohle NIC miluju. Jako je to trochu škoda, že přes sto kilometrů jsme jeli sice krokem, ale za to stěrače kmitaly ve zběsilém tempu jako kdyby na nás někdo lil kýble vody. Takže jsme ani nikde nezastavili a Wanaka nás přivítala v magickém oparu a její skvosty schovávala až na další dny.