Snít a žít

Všude je ticho a tma. Mlha usazená v údolí řeky se roztahuje všude kolem. Kdyby mohla, vlezla by i dovnitř, do studených, spících pokojů. Slunce pak ale vše rozzáří a boj s mlhou nevzdává. Dost často zvítězí. To už se pak člověk kochá třpytivým sněhem, který se válí na vrcholcích hor. Hor, které tvoří obranný štít a zároveň dominantu tohoto místa.

Když jsme v únoru přijeli, věděli jsme, že tu chvíli zůstaneme. Že to nebude tak jednoduché, to jsme zatím netušili. Otázkou zůstává: “Co by, kdyby?” Kdyby člověk věděl, co vše zkusí a zažije, zůstal by, nebo by se pokořeně otočil a zamířil jinam? Já bych asi neměnila. Wanaka je prostě Wanaka.

Po chvilce cestování ze severu si naše mysl žádala pauzu, setrvat na jednom místě, usadit se, zase na chvilku pracovat, prolézt místní kopce, radovat se samotným pohledem na lesknoucí se hladinu jezera, které snad nikde nekončí. A tak jsme tady, v útulném městečku, které se pomalu ale jistě stává novým turistickým střediskem, v létě na kola, v zimě na hory. Prý ještě tak čtyři roky zpátky byly ulice prázdné, dalo se tu volně dýchat a v jediném místním supermarketu jste nestrávili půlku dne (všechny kasy jedou, fronty všude). Byl tu klid. My přijeli v období léta, rozvalených těl na kamenité pláži, ukřičených dětí dovádějících ve skateparku a neodbytných výletníků s plně nabitými telefony. Cvak, cvak, cvak. Ale taky to bylo období nekončícího světla, západů slunce a pozorování hvězdné oblohy, na které jsem schopná najít jen Velký a Malý vůz. Propocená trika z výběhů a zdolávání vrcholů i nevrcholů už jsem přestala počítat.

Chtělo to ale změnu. Do práce jsme se ještě nehrnuli (kdybychom věděli, co pak přijde, možná jsme hledali hned. Ale o tom až příště…). Zároveň nás lákalo poznat místní a nahlédnout do života těch, kteří si výhledy na špičaté skalnaté vrcholky dopřávají každé ráno, každý večer. Prolétli jsme inzeráty a zrak nám utkvěl na jeden nabízející wwoofing, tedy za pár hodin práce denně dostanete najíst a ještě si máte i kam lehnout. Vždycky jsem to chtěla zkusit, protože je to nejlepší způsob jak moci “okusit” domácnosti odlišné od těch našich. Prsty už mi tancovaly po displeji, rychle jsem odepisovala a čekali jsme. Odpověď přišla sice negativní, ale za to s kontaktem na jinou paní, která také někoho sháněla. A tak jsem se ocitli u Hilary.

Dojeli jsme kousek za Wanaku, do mírného kopce, na jehož konci stál pohádkový dům s výhledem na hory a zeleň. Na příjezdové cestě už nás štěkotem vítal pán domu, černý labrador, který běžel vedle nás až do té doby, než jsme zastavili. Z domu se vynořila čilá postarší dáma, hbitá jako kamzík, hubená jako špejle a drobná k tomu. Energetická ženská, to se muselo nechat. Už ve dveřích nám nabídla místní víno a pozvala nás dovnitř. Po dlouhé době jsem zažila ten pocit, kdy kontroluju, jestli mi náhodou netrčí stéblo trávy u nohou. Vnitřek byl obrovský, proskleným obývákem dopadaly paprsky na krbovou římsu, vysoký strop tvořil dojem nekonečnosti a malby na zdech nás zavedly do galerii umění. K tomu to víno na stole a perli třpytící se na jejím hrudníku. No asi každý by se cítil nesvůj. My se těšili na sprchu a postel, zbytek byl jen omračující bonus.
Evidentně jsme ale zapadli a paní v nás měla důvěru. Provedla nás po pozemku, dole pod svahem se jí proháněl kůň, po dvoře dováděl pes, za barákem měla kdysi menší vinici a v garáži na ni čekal nablýskaný kabriolet.
Nevím, jak dlouho jsem zírala a nezavřela pusu, ale pamatuju si, že jakmile se za námi zavřely dveře, skočila jsem jak široká tak dlouhá do postele jako ve filmu. Otevřeli jsme dveře na balkón, kde jsme si pak naservírovali večeři a kochali okolím. Tři týdny naprostého luxusu právě začaly. A co jsem zapomněla dodat, Hilary nevařila, takže nám místo jídla nabídla peníze. No neberte to.

Návrat k normálnímu bydlení byl zvláštní. Sprcha a postel, rychlovarná konvice a lednice. Člověk nic z toho nepotřebuje, ale když to má, tak skáče metr dvacet. Zkuste si to a už nikdy nebudete nadávat. To je to, co si z tohohle místa určitě odvezu, vděčnost.
Když se ale ve vzpomínkách vracím zpět, vidím hlavně hory a neodkladnou touhu všechny kopce v okolí zdolat. Zasekli jsme se ale hned u prvního, na jehož vrcholek jsme koukali každé ráno během snídaně. Kopec si prý někdo koupil a vstup je tudíž od té doby zakázán. A tak je to tady skoro všude. Aha. Na další jsme se vyrazili až kolem poledního, běžeckou vestu plnou vody, brýle nasazeny a jdeme na to. Sedm kilometrů ustavičného stoupání v serpentinách, vyhýbání se proudům turistů, většinou spíš nadšenců do sociálních sítí, protože fotka z mezi vrcholu obletěla svět a je přece zájmem všech mít fotku ještě hezčí a originálnější. To, že ve výsledku jsou všechny stejné, na tom nesejde.
Roy´s Peak je jinak úžasné místo, zvlášť když dojdete na samotný vrchol. Za sebou necháte doslova frontu bláznů, kteří čekají, až se jim uvolní vytoužené místo, odkud je “slavná” fotka pořízena, a díky které tento trail vystoupal mezi top místa ne Zélandu. Když se ale na summitu zastavíte a zahledíte se před sebe, tak to nekonečné stoupání stálo za to. Jako bych byla v neuvěřitelné výšce a ostrůvky v jezeře působily jako země rozhozené v oceánu. Jako bych byla obr a všechno kolem mi patřilo a já si na vše mohla sáhnout. A pak se posadíte a dojde vám, že jste tak neuvěřitelně malí a skoro neviditelní. A takových momentů jsem tu zažila víc, ale dost často se střídají s pochyby, jestli to, co vidíme, je stále realita nebo jen přikrášlená verze někoho jiného, někdy jindy a jinde. I tak ale nepřestávám věřit v sílu okamžiku.

Wanaka ale není jen o kopcích, jezeru a každodenní touze létat. Je tu spoustu míst, která se navzájem skvěle doplňují, a díky kterým městečko kvete. Naším favoritem je místní kino, které místo sedaček nabízí gauče. Ale žádná Ikea, poctivě prosedělé gauče všech druhů a barev. V každém filmu je v polovině promítání povinná pauza pro doplnění energie v podobě home made cookies, popcornu nebo chlazeného cideru. Se sklenkou vína nebo ještě teplou pizzou se vrátíte nedočkaví zpět na své vyhřáté místo a pokračujete ve sledování filmu. Je to prosté a přesto tak geniální. Domácí kino hadr.
Vedle promítání je to také pojídání. Vzpomínky na hříšné dny plné zmrzlin a teplých čokolád, nebo na tyrkysový karavan stojící na kraji ulice, kam člověk zamíří už jen kvůli té barvě. A když pak nakoukne pod ruce Francouzsky, která pečlivě připravuje crêpes všemožných kombinací, nedokáže všechny ty vůně vstřebat.

Palačinky nebo crêpes, nic se tomu nevyrovná. Ještě teda ten štrůdl mi tu chybí. A les.