Aprílové počasí. Aprílové vzpomínky

Na krku se mi houpe stříbrná sněhová vločka, vzpomínka na to málo ze zimního období, co je tu člověk schopný zažít. Houpe se sice na rozehřátém krku, ale tahle mi naštěstí neroztaje. Ve vzpomínkách brouzdám po bílých tratích na pláních, kde máte možnost lyžovat na konci světa. Bez stromů, bez lidí a s výhledem na ty nejvyšší mezi námi. Teď už mám ale pocit, že bych si klidně skočila do jezera pro moment osvěžení. Slunce mi už stihlo vypálit sluneční brýle, a tak jako nesmělá panda s blonďatými pramínky sedím na verandě, kde všude zakopávám o dětské hračky (že by trénink do budoucna, to snad ne!) a tlemím se do slunce. Mám volno, před sebou posledních čtrnáct dní tady uprostřed kopců a jaro už neklepe, ale bez optání vstoupilo mezi nás. 

A taky mi došlo, že je to posledních pár dnů s rychlovarnou konvicí, měkkou postelí a ledničkou. Že to bude výzva zase vše dostat do auta, zabalit se do posledního drobku a plánovat, kde člověk se zacházejícím sluncem složí hlavu. No a hlavně tu nebudou zásuvky a nonstop wifi, tudíž nějak dohánění restů v podobě článků, fotek a videí nepřipadá v úvahu. Ještě že člověk přiletí domů s otevřenou náručí a nezaměstnán.

Vracím se ale do období Aprílu, kdy jsem se napůl smála, napůl jsem nemohla uvěřit ničemu. Seděla jsem na lavičce u cyklopůjčovny na severním ostrově, nedokázala jsem čekat s psaním na “doma”. Ta síla momentu mě pohltila a už nepustila. Až dneska, po pěti měsících, jsem to našla a znovu otevřela. A i jako dneska jsem si musela sedat do stínu, abych viděla na displej. Vše jen s rozdílem toho, že dneska vyběhnu i do kopce.

7.4.2019

Trochu šílený týden je za námi. Je to trochu k zamyšlení, jak jen je možný, že někdy se neděje nic extra a člověk si žije a prožívá všední dny, které utíkají dvakrát tak rychle, a pak se vše otočí a všechny plány může zrušit. Skoro všechny. Zase mi to z toho vychází hlavní myšlenka, kterou je: Neplánuj! Ale ponaučím se? Asi nikdy.

Letenky a startovné do Rotoruy zaplacené, představa volného týdnu na trochu trénování před námi, konečně konec v práci, možnost se zase nadechnout. A najednou jste druhý den se slepákem v nemocnici, do které cestujete přes tři hodiny v ranních hodinách při zvuku bubnování deště na střechu vašeho pojízdného domova. Příjem, snaha porozumět kiwi angličtině a lékařským termínům, nekončící úsměvy personálu a už jen probuzení se do nového dne s třemi novými “tetováními” na břiše. Následoval přejezd z jihu zpět do Wanaky, poskytnutá střecha nad hlavou po dobu rekonvalescence a myšlenky, co teď bude. Čekalo mě osm týdnů nicnedělání, o které jsem nestála.

V pátek odlet, který se nakonec uskutečnil bez jakéhokoliv problému, seznámení se s neznámými, ze kterých se stali skvělí Češi, sportovci s úsměvem od ucha k uchu (a s gaučem). Jen vlastně závodníkovi chybělo kolo. Takový nepatrný detail. Let byl opožděn, přílet nakonec naplánován na čtvrtou hodinu do Rotorua “city”. Půjčujeme nejmenší a nejlevnější auto na letišti a vyhledáváme první možnou půjčovnu kol. Planet bike Rotorua, zavírá v 17:00. Máme půl hoďky, nastartovaný auto a trochu bolest břicha. Čekala na nás super plechová stodola s kafe stánkem před vchodem. Uvnitř nábytek z blešáku, polštářky, fotky a starý kola visící nad vchodem. Nemůžu říct, že jsem v tu chvíli byla optimistou. Uvnitř ale spousta kol a jedna bohémská duše s hlasem rockového zpěváka. Starší blondýna, zřejmě trochu nachcípaná, se nás ujala a trochu nechápala, že ještě nemáme kolo na zítřejší závod. Kolo se nakonec našlo, vše sedělo, ale rozměry auta nám nehrály do karet. Poskládat to do něj dle jejich znalého oka bylo nereálné, a tak jsme seděli, vyprávěli náš příběh skládající se převážně z posledního týdne a zkoušeli vymyslet řešení. Už bylo dávno po zavíračce, ale tady den ještě neskončil. Přijeli dva a s nimi ta známá pozornost. Mára na mě spiklenecky mrkne a říká mi, že to je Sam Osborne. Zkráceně místní rodák, triatlonista objíždějící celý svět, kterého rozhodně můžete hledat na předních příčkách, dost často před všemi ostatními. Náhoda? Zjistili jsme, že to je syn rockové blondýny a vlastně spolumajitelky, jezdící ve žlutém retro brouku. Sam nám vzal kolo na nosič, jelikož bydlel asi sto metrů od místa, kde jsme přespávali. Trochu více štěstí, než rozumu.

Sobota už ve znamení Xterry, sluníčka a nádechu podzimu. Atmosféra, správní lidé, správné místo. Pro nás to znamenalo být zpět na místě činu. Já v roli supportu a fandícího důchodce, Mára po únavě z celého týdne na startovní čáře. A vše si tak nějak sedlo, čas utíkal o malinko rychleji. Plavání střídá kolo, kolo běh a najednou zpozorním a vidím pro mě známá záda v cílové rovince. V kategorii to cinklo, vybojovala se nominace na mistrovství světa na Hawaii a my odjížděli vrátit kolo, vysmátí jako leča. Následovalo večerní vyhlášení a pozvánka na ještě jedno ranní projetí nekonečných trailů v Rotorua. Ale tak co, zajedeme aspoň na kafe a rozloučíme se. Kolikrát za život mi bude cappuccino připravovat mistr světa, že jo. Žlutý brouk přivalil a spolu s ním neuvěřitelná nálož energie. A jestli tu někdo nemá kolo? Žádný problém, za pět minut už Mára s celou skupinou odjížděl prozkoumávat terén. 

Bylo toho moc, člověk se nenudil, ale za to pochopil, že méně je někdy o dost více. Díky, že to takhle dopadlo, jdeme zpomalit a pořádně to rozdýchat.

Makáme.dva